Surfski Javea, Španělsko 21.11.-26.11.19

V české kotlině se začíná roztahovat sychravý podzim a mě se ještě nechce loučit s létem. Po troše sondování, kam se vrtnout, nasedám na vlak do Berlína a odtud odlétám na pár dní ke španělskému středomoří, abych si ještě užil tepla, slunce…., ale hlavně pádlování na mořských vlnách.

Na přestup z vlaku do letadla mám času dost, jdu se podívat do centra Berlína. Jsem překvapen šedivou brutální strohostí Reischstagu a je mi divno z  Braniborské brány obsypané selfie makery. Cestou míjím v blátě utopený památník genocidy cikánů a děsivý památník obětí nacismu. Mizím pryč z civilizace do nedalekého parku. Tady se zdá být ještě všechno v pořádku. Pozoruji spartakiádní vystoupení obrovských hejn vrabců, líný tok Sprévy a pestré barvy podzimu.

Nespěchám, času do odletu dost. S dostatečným předstihem nasedám na bus TXL jedoucí na letiště. Cestou se jen tak pro jistotu podívám na letenku. A rázem jsem zmraženej. Gate se zavírá už za 45 minut. Bus rozvážně zastavuje před letištní halou, natěšení cestující obřadně vystupují vstříc nevšedním dnům. Tryskem je nechávám za sebou. Odletová hala mého letadla je snad v úplně nejvzdálenějším koutku letiště. Do zavření brány zbývá 10 minut, ale 4 předlouhé paralelní fronty na bezpečnostní kontrolu nevěstí nic dobrého. Probíhám kolem čekajících až k přepážce a žádám dav, aby mě pustil, jinak mi to ulítne. Dav se soucitně pousměje a pouští mě. Za chvíli už sedím v letadle a nechávám šedivý Berlín s pousmátým davem před bezpečnostní přepážkou daleko pod sebou a za sebou….

Ve španělském Alicante přesedám do pronajatého auta peugeot rifter. Je to relativně velké auto, které bude na dalších 5 nocí mým mobilním domovem. Po 120 km přijíždím do místa mého pobytu, do městečka Javea (čti chavea). Na parkovišti u pobřeží sklápím zadní sedačky, rozbaluji spacák a karimatku.
Prší, fouká, je mi to jedno. Spím.

Je pátek ráno. Juan Carlos a Daniel přesouvají sraz z 9. hod. až na 10:30 hod. Využívám vzniklého časového prostoru k průzkumu okolí a vyjíždím na mys Cap San Antonio, uzavírající ze severu záliv s plážemi městečka Javea. Je tu liduprázdno, maják, silný vítr a krásný výhled na celé městečko. Zanedlouho už jsem dole na pláži a dávám si spolu s mým parťákem Danielem 10 km vyjížďku na surfski kajacích k témuž mysu, na kterém jsem nahoře postával. Lehounce pofoukává, lehounce poprchává, ale je teplo, vlnění jen mírné, swellové.
V době siesty prozkoumávám zalesněný mys uzavírající záliv na jižní straně Javie. Stejně jako na severní straně jsou i zde v lesním porostu posázené obrovské haciendy. Ale nikde nikdo. Zdejším běžným porostem tu jsou levandulové trsy, rozmarýnové a jasmínové keře, borovice a kaktusy.
Na obzoru se černá nebe, vítr v poryvech sílí. Odpolední pádlování bude zajímavé…
Nakládáme lodě na přívěsy a vyrážíme přes horské sedlo strmě dolů k moři. Nasedáme kousek od místa, kde jsem před pár hodinami nahoře lítal v levandulové makchii. Čeká nás trasa dlouhá 8 km. Opouštíme závětří vysokých skal a jako mávnutím kouzelného proutku se před námi moře mocně rozvlní. Užíváme si downwind až k výraznému skalnímu ostrohu. Za ním se otevře výhled na záliv Javie a rozeřve krutý protivítr, ve kterém dojíždíme až k pláži.

Večer zajdu na pivo s Alejandrem a Hernanim z nedaleké Valencie. Pádlují teprve rok, ale jsou strašně houževnatí a surfski posedlí. Jezdí prostě furt. Kromě domluveného piva si dáváme pořádnou večeři a další 2 piva navrch :-).
Po opuštění lokálu se jen prostě překlopím do auta a jsem doma. Kluci musí do peřin pronajaté vily přejet nějakých 25 km. Vidím jim na očích, že by dnes možná rádi měnili, ale karty jsou rozdány jinak 🙁

Je sobota. Na ulici před loděnicí se to hemží pádlery, navazujeme lodě na přívěsy a pak se celá karavana vozů rozjíždí na sever do 15 km vzdáleného městečka Denia. Cestou Daniel jen tak mimo řeč podotkne, že fouká kolem 25, takže výborné podmínky pro downwind. 25 čeho? kilometrů nebo uzlů? No, uzlů… Tvl, to je 50 km/hod. U nás je to vichřice, tady parádní podmínky pro downwind 🙂
Když dojíždíme k pláži a vidím zblázněné moře, trošku mi zatrne. Ale do lodě naskakuji celkem bez komplikací a vyrážím proti hřmícím vlnám. Zpočátku je to nějak těžké. Vlny proti mě jak kráva, prudký vítr z boku mi strhává špici, ale nějak to dávám a po nějakých 500 m konečně stáčíme po větru a po vlnách. V takhle rozbouřeném moři jsem ještě nejel. To nebyly vlny, to byly vodní hory. Po pár kilometrech se mi konečně daří tělo uvolnit natolik, abych mohl normálně pádlovat. Moře to hned poznává, loď se rozjíždí. Daniel na mě s úsměvem pokřikuje s palcem nahoru a já surfuji z baráku někam do sklepa.
Bylo zajímavé sledovat, jak jsou na startu všichni napjati a uzavřeni do sebe, v cíli naopak mezi sebou uvolněně švitoří, sdělují si dojmy a plácají se do dlaní, že to dali a že si to užili.
Daniel pak s vážnou tváří prohlašuje, že to byly mezní podmínky, za většího větru už by se nejelo, bylo by to už moc nebezpečné.

Večer se vypravuji potoulat se po městečku Javia. Je krásné, čisté, starobylé i moderní, pěkné místo pro žití. Hlavu dnes složím pod jednou z dominant města, pod horou s kostelíkem Santa Lucia. Ráno se tam vypravím.

Je neděle. V poledne odstartuje dole na pláži kajakářský závod II. Med Race. Ale teď je ještě časné ráno, všude ticho a klid. Vydávám se na expedici ke kostelíku. Cesta k jeho výšinám je lemována voňavou levandulí, rozmarýnem a borovicemi tak, jak je v tomto kraji běžné. Opojná vůně spolu s nádhernými výhledy k moři i do vnitrozemí je vpravdě božský kokteil.

Z božského klidu Santa Lucie se spouštím dolů, k pozemšťanům. Na hlavní pláže Arenal je cvrkot. Závody dle kategorií a distancí jsou v plném proudu. Start hlavního závodu na 15 km se blíží. Juan Carlos svolává všechny padlery k výkladu trati, vše názorně ukazuje i na plánku, což kvitují všichni španělsky nemluvící – já. Start a cíl je na téže pláži.
Startuje se z vody. Ze zdánlivě klidné mořské hladiny se na mělčinách před pláží tvoří docela vydatný surf. Pokyn ke startu neslyším, jeho zaznění dovozuji spíš podle rychlých pohybů soupeřů kolem mě. Vyrážíme, proti nám vyráží set několika zpěněných vln. Proskakujeme skrz ně, za bojkou se stáčíme k severu s docela silným bočním větrem podél pobřeží do přístavu, zde otočka kolem bóje, následuje cca 8 km downwind na jih. Za ostrovem otočka zpět a pak zpět na pláž. 5 km proti větru. Většina závodníků jsou rychlíci, za otočkou už je až na výjimky nevidím. Závěrečnou pasáž v protivětru a bočními swellovými vlnami jedeme ve třech a svádíme mezi sebou malý lokální souboj, ten nakonec vyhrávám 🙂

Večer zajíždím autem přes kopec potoulat se po městečku Denia. Pěkné, malebné, s hradem a fontánkou. Podobný ráz jako Javia, jen možná trochu víc okázalejší.
Pro přespání si vybírám parkoviště u středověkých 8 větrných mlýnů na hřebeni vysoko nad Javií. Nádherný pohled na osvětlenou ztichlou zátoku.

Pondělní ráno věnuji toulání podél mlýnů. Mystické místo, krásné výhledy.
Pak dostávám od Daniela pokyn, že 11.hodinu uděláme krátký kajakářský výlet. Kameru ani foťák neberu, už jsem byl na jihu i na severu, žádné novinky nepředpokládám. Od pláže vyrážíme nakonec v nabušené sestavě elite jezdců, volně protahují pádlo vodou a povídají si, já usilovně pracuji, abych jim stačil. Marně. Každých deset minut dělají kluci bezpečnostní zastávku, abychom byli pohromadě. Míříme na jih, po 8 km dosahujeme cíle v útrobách obrovské jeskyně Cueva de los Organos (Varhanní jeskyně). Velký zážitek. Cesta zpět taky – vítr postupně začíná sílit a fouká nejdřív z boku, pak už setrvale jen proti. Na avízovaný krátký výlet toho dnes bylo docela dost.
Loučím se s klukama, má vodácká mise se blíží ke svému konci, zítra letím zase domů.

Z pláže na mě kyne majestátní horský „tesák“ hory Cruz de Xabia. Odjíždím do horského sedla pod ní. Vrchol je ve výšce 753 m, nyní jsem ve 200 m. Je sice již pozdní odpoledne, ale za pokus to stojí. Vyrážím. Pěšina, klikatící se v prudkém svahu, je dobře značená, cestou se mi otvírají neopakovatelné výhledy z ptačí perspektivy. Slunce se nebezpečně blíží k obzoru, zvažuji návrat i za cenu nedosažení vrcholu. Pak ale spatřím výzývavou značku – k vrcholu posledních 500 m. Terén začíná být poměrně exponovaný, skalní římsy podél svislých srázů, strmá hřebenovka…
A pak vrcholový sloupek a řev větru v uších. Jsem tu. Na mořském horizontu spatřuji kontury ostrovů Ibiza a Formentera. Zapadající slunce vykresluje na mořské hladině mysteriózní stín hory, na které stojím.


Konec cukrování, blíží se noc a musím se rychle rozhodnout, kudy zpět dolů. Jedno vím jistě, po tmě exponovanou příchozí cestou jít určitě nechci. Volím povlovnější cestu více méně po vrstevnici podél hlavního hřebene, táhnoucího se až k Denii. Noc se rychle zahušťuje. Kráčím po neznačené stezce, kterou spíš tuším než vidím. Občas se při chůzi v myšlenkách někam odvanu a záhy vždy stezku ztrácím. Najít ji v rozeklaném temném terénu není snadné. Ale vždy se to nějak podaří. Přicházím k hraně srázu. Pode mnou až k obzoru září světla Denie a kontury osvětleného pobřeží se táhnou až k obzoru. V té okolní tmě mě městská světla doslova oslňují, musím si oči stínit rukou. Po hodinovém sestupu strmou roklí dosahuji pevné vozové cesty, po 6 km přicházím zpět k autu, ke svému domovu. Celkem 14 km za 7 hodin, z toho 5 hodin po tmě…
Včera jsem si při návštěvě Denie všiml restaurace s otvírací dobou až do půlnoci. Nyní je půl dvanácté. Jo, za odměnu si tam zajedu na jedno. A na večeři. Čínská obsluha sice nerozumí ani slovo anglicky, ale obslouží mě znamenitě.
Na přespání se vracím zpět do horského sedla po Horou. Je tu jen vítr, Hora a já.

Úterý je návratový den. Letadlo mi letí z Valencie až večer, 150 km trasu k letišti volím po lokálních cestách, zastavuji se v městečku se zvláštním jménem Oliva. Spontánně očekávám půvabnou pohodovou atmosféru a architekturu, jako u Javie a Denie. Ale Oliva je jiná. Jakoby ušmudlaná, upracovaná. Nevěřím. Stoupám křivolakými oprýskanými uličkami vzhůru a hledám „poklad“. Musí tu být. Není. Pár krásných snímků sice pracně vydoluji, ale musím si prostě přiznat, že Oliva je tísnivé místo k životu. Alespoň pro mě. Prchám dál na sever, zastavuji na skok u pláží univerzitního městečka Gandia. Čisté nekonečné písečné pláže, palmami lemované kolonády, v tuto chvíli bez živáčka. A pak šílená hradba věžákových hotelů. Bez živáčka. Prchám dál na sever. Projíždím citrusovými plantážemi, stromy plné plodů. Pro středoevropana nezvyklý pohled.

Letadlo mě unáší na sever, ale má duše je zjihlá.
Španělsko je krásná země a jeho mořské pobřeží je pro oceánské pádlování naprosto bezvadné. Nebyl jsem tu naposled.

Zažil a zapsal Petr Smítka

Výsledky závodu Startovní listina Propozice závodu

Obrázky z akce

Video z akce

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..