Na seakajaku z Prahy do Mělníka 16.11.-17.11.18

V předvečer výročí Sametové revoluce nakládáme seakajaky a míříme ku Praze. Nejedeme na Václavák ani na Hrad. Jedeme do hágéčka na návštěvu k vodákům do Vodácké ulice vedle vodáckého slalomového kanálu v Troji. Slíbený táborák už plápolá a jeho sálavé teplo se stává s padající tmou a přituhující zimou vcelku atraktivním artiklem. Kuncovka nevěří, zalézá do chatky a zabalený do dvou spacáků se snaží rozpomenout, jak vlastně teplo vypadá. Marně. Pak to vzdává a přes krtčí hromádky kempového pažitu doklopýtá k plápolajícímu zdroji.

U táboráku je veselo. Někdo si opeká špekáček, někdo si pomlsává na Standou připraveném kotlíkovém bezvaguláši, jiný upíjí piveno. Všichni v družném hovoru upírají zraky do magických plamenů. Jeden  vypráví o svých vodáckých dobrodružstvích, jiný sype z rukávu encyklopedii zbraní všeho druhu od středověku až po současnost, kupodivu přijde řeč i na pádlování či konstrukční vychytávky seakajaků.

Spolu s Honzou Chobotnicí vytahujeme kytary, Viki ságo, Jana housle, Jitka ešusové banjo a v souladu s písňovými texty se v duchu přenášíme do kanadských lesů, do amerických prérií, k holce od Ohia i k holce od Červený řepy, do hry vstupuje i skořicový Jack Daniels, Tenessee.

Venca zdrchaný po předchozí noční šichtě mizí ve svém spacím voze. Martin se ho sice snaží namotivovat k návratu k táboráku a získává zřetelný příslib neboť „slibem nezarmoutíš“ – Vencu však uvidíme až na druhý den.

Čas pokročil. Kruh kolem táboráku řídne, zima sílí, táborníci postupně odcházejí do svých ledniček přečkat mrazivou noc s nebem plným hvězd.

Ráno nás probouzí sluncem hořícím a několika centimetrovou vrstvou jinovatky na autech i lodích. Krátké rozpohybování zatuhlých těl a hurá na vodu. Ve slalomovém kanále již hučí peřeje, namotivovaní slalomáři už trénují. Není to náš šálek kávy. Dnes bude voda jen pod námi a my se v bázni boží budeme potichu plavit z Prahy do Mělníka. Čeká nás na 45 km pádlování. Dost na to, abychom se zahřáli, zapádlovali, zasmáli, popovídali, dali si cestou česnečku a dali si při cestě pořádně do těla

Shledáváme, že první plavební komoru v Roztokách obsluhuje ředitel zeměkoule, dělá drahoty a tak trochu prudí. Nakonec nás zdýmne, ale s lehounkým nádechem zadostiučinění upozorňuje, že následující plavební komora v Dolánkách je v odstávce a tam zcela jistě budeme muset přenášet.

V Dolánkách Kuncovka přenáší přes louku. Nasedání pod příkrým a hustě zatravněným svahem mu nepřipadá příliš komfortní, tak nasedá nahoře nad svahem a za pomoci kluků z 2-kajaku se nechá opatrně a kontrolovaně spustit po špičce na vodu. S jeho bytelným slalomákem se to ukazuje jako efektní a efektivní volba. Kluky z 2-kajaku tato technika nástupu na vodu evidentně inspiruje a tak stejně jako Kuncovka nasedají nahoře a po strmém travnatém svahu se rozjíždějí dolů k hladině. 5,5-metrovou loď s rovným dnem však neobalamutíš, a tak loď pokračuje ve strmém úhlu ještě hluboko pod vodu a háček na okamžik mizí komplet pod vodou. Nu, efektivní to možná nebylo, ale efektní zcela určitě.

Zhruba v polovině trasy, stejně jako v minulých letech, zastavujeme v Marině u Nelahozevsi. Kuncovka s Ivetou zde končí, Martin, Frigo a já budeme pokračovat až do Mělníka. Loni byla Marina k našemu nemilému překvapení zavřená, letos jsme si proto radši předem ověřili, že otevřeno bude (a bylo) a rovnou jsme si předem nad rámec standardního menu objednali i výbornou česnečku s aktivací vyřčením hesla Bróóó. Fungovalo to 🙂

Zdýmnutí u vetrusského jezu stíháme jen tak tak. Na další trase se kocháme krajinou přízračně ozářenou zapadajícím sluncem. Po krátkém přenesení kosy kolem jezu ve Vraňanech Vltava konečně ožívá, aspoň na chvíli nespoutána vzdutím nějakého jezu. Proud uhání, občas ho rozčeří i drobné peřejky, na levém břehu se v posledních paprscích slunce koupe vesnička Lužec s dominantou románského kostelíku. Bezděky si notuji nějaký part ze Smetanovy Vltavy.

Smráká se. Vltava protéká alejí černých siluet vzrostlých dubů, kolem krouží kormoráni. A pak se v dálce za posledních paprsků denního světla a za prvních světel pouličního osvětlení objeví neopakovatelná silueta Mělníka s majestátním kostelem. Každý rok tuto siluetu vyhlížím, každý rok ji spatřím a každý rok mě ten pohled znovu okouzlí. To se prostě neokouká…

Těsně před soutokem míjím Chobotnici plavící se na své dřevěné kanoi. Jede proti proudu. Namítám, že moře je opačným směrem, uchechtne se. Kdepak Chobotnice. Pak si matně vzpomínám, že ho Standa včera ubezpečoval, že kolem soutoku určitě najde někde v rákosí nějaké pěkné místo na přenocování….

Akce se povedla, vody i přes celostředoevropský vodní deficit bylo pro plavbu dost, parta dobrá, počasí excelentní.

Tak zas příště.

Zapsal Petr Smítka

Obrázky z akce

 

 

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.