Na chorvatském Jadranu se to ostrovy a ostrůvky přímo hemží. Některé jsou známé nebo až profláklé, jiné méně známé nebo až neznámé. Už pár let jsem si hýčkal představu o seakajakovém vandru mezi severodalmátskými ostrovy ležícícími severozápadně od Zadaru. Letos má představa nabrala reálné kontury a tak jsme spolu s partou kamarádů do těch končin vyrazili.
Počet zájemců o účast na expedici začal na třech, v průběhu léta se vyšplhal na šest, aby pár dní před odjezdem skončil na čtyřech – Martin, Vašek, Adam a já.
Odpoledne 03.10.19 vyrážíme klasickou cestou přes Dolní Dvořiště, Graz a Maribor. Naším cílem je ostrov Vir severně od Zadaru. Jedeme prakticky non-stop, za volantem se v průběhu noci střídáme, za ranního rozbřesku jsme v cíli. Shledáváme, že západní pobřeží Viru je hodně turisticky rušné a pro naše nalodění poněkud nevhodné. Ideální nástupní místo na vodu nakonec nacházíme v malém přístávku na východě ostrova.
Včera foukala bóra, vzduch je ještě studený a vymydlený, viditelnost až nepřirozeně ostrá. Monumetnální hřeben Dinárských hor, táhnoucí se podél pobřeží, se zdá být na dosah. Ještě při cestě do Chorvatska jsme očekávali, že se s blížícím se mořem bude venkovní teplota vyletňovat. Teploměr však ještě nějakých 50 km před cílem nekompromisně hlásil 4 stupně. Tázavé pohledy (kdo za to může?) skončily až po sestoupání z Dinárských hor k moři, kdy během chvilky teplota vyskočila na akceptovatelných 15 stupňů.
Tážu se milé paní v příbřežní zahrádce, zda můžeme zde, v přístavu, na pár dní ponechat naše auto s přívěsem. Paní se jmenuje Slavica a s úsměvem praví „Nema problema“ 🙂
Nakládáme do seakajaků své věci a proviant. Stejně jako v minulosti to chvilku vypadá, že se to tam všechno nikdy nemůže vejít. Ale stejně jako v minulosti se tam všechno vejde.
Vyrážíme.
Ostrov Vir objížíme ze severu a dostáváme se do Zadarského průlivu. V dálce přímo před námi tušíme město Zadar, mírně vpravo na nás kyne ježatý horizont severodalmátských ostrovů. Z našeho zorného úhlu splývají v jednu ucelenou pevninu, ale my víme, že tam jsou. Vytyčujeme si pevný cílový bod a vyrážíme na cca 18 km dlouhou štaci. Vítr nám fouká do zad a moře se začíná přijemně vlnit. Chytáme vlny, kloužeme po nich. A když se to někomu fakt podaří, spontánně naruší naše chlapácké mručení nadšeným dětinským jucháním.
Martin si na moře natěšeně přivezl půjčenou Elefterii, seakajak grónského typu – bez kormidla, se skegem. Nikdo z nás na tyto kajaky není zvyklý. Ani Martin. V dmoucích se vlnách ho kajak evidentně moc neposlouchá. Martinovo klení je slyšet po větru možná až v Zadaru. Naštěstí tu je řešení – Adam je ochoten si kajak s Martinem vyměnit. Srazíme všechny 4 kajaky vedle sebe, vně Vašek a já, uvnitř Martin s Adamem. S Vaškem proti sobě pevně nalehneme na paluby vnitřních kajaků a kluci se přímo na moři přesouvají do sousedních kajaků. A je to. Martinovo láteření utichá, vystrašení Zadařané se z nábřeží pomalu rozcházejí do svých domovů 🙂
Vyhlížíme, zda se kolem nás nezatočí nějaký ten delfín. Bývají tu. Hm, nezatočí.
Přijíždíme do průlivu mezi ostrovy Ugljan a Rivanj. V závětří vlny mizí. Den se chýlí, začínáme se pomalu shánět po vhodném plácku na nocleh. Marně. Bílé pobřeží, které z dálky připomíná bělostné písky Karibiku, je ve skutečnosti tvořeno ostrými a nepřístupnými vápencovými žebry, tak charakteristickými pro celý chorvatský Jadran. Snižujeme level našich nároků a dál se marně snažíme najít místo, které by se aspoň lehounce mohlo přiblížit naší představě pro přistání a přenocování. Marně. OK, snažím se podrobněji prostudovat mapu okolí – za nedalekými mysem by měla být „plaža“. Jedeme tam. Ve vlídné zátoce na nás čeká vlídné nízké betonové molo se schůdky do vody a vedle něj vlídná písečná plaža. Pleasure. Nikde nikdo, je to tu jen pro nás.
K večeru se na nás z moře připluje podívat pradivný mořský tvor, něco mezi medúzou a rejnokem.
Nazítří dopoledne vyrážíme podél západního pobřeží ostrova Sestrunj na sever. Vítr se v souladu s předpovědí oproti včeršku otočil a opět nám fouká pěkně do zad. Sestrunj, stejně jako většina ostatních ostrovů v těchto končinách, je prakticky neobydlený, panenský, chtělo by se říct.
Za zády se k nám z Kornatského hřebene pomalu rozpíná zachmuřený mrak, zatímco před námi lelkuje rozzářené azuro. Snažíme se odhadnout, co se z mraku vyklube a vymýšlíme nouzová řešení. Nakonec mrak nad námi proletí jako rozčepejřený drak a aniž by jen na chvilku přestalo svítit slunce, spustí na nás několik set konví pitné vody. Stříbrný dešť.
Na severu ostrova Sestrunj se stáčíme na západ. Míjíme nepřístupné severní mysy ostrovů Tun Veli a Zverinac a vjíždíme do neobydlené široké zátoky ostrova Dugi otok. Jedu vpředu, mám náskok a tak se vydávám na obhlídku pobřeží. Je to klasika – rozeklaná skalní žebra, nepřístupné pobřeží. Pro přenocování nacházím široko daleko asi jediný akceptovatelný plácek, kde se příroda na chvíli unavila z těch věčných ostrých tvarů a ponechala tu kousek vlídné ploché skály, mírně se svažující k moři. Chvíli zvažujeme, zda tu fakt chceme přenocovat. Slunce rychle zapadá za horizont, zátoka potemněla. Chceme 🙂
Sklon našeho plácku je výborný na chození a akceptovatelný na sezení. Ale ležet na něm na kluzké karimatce v kluzkém spacáku, to je oříšek. Pod zadek si dávám boty a je vyřešeno. Jen se v noci nesmím otočit na břicho, to by byla rychlá jízda 😀
Probouzíme se přímo proti vycházejícímu slunci. Je legrační pozorovat, jak ještě rozespalí sedíme ve spacácích a mačkáme spouště svých foťáků. A pak zase uleháme a dospáváme, dokud nás horko ze spacáků definitivně nevyžene.
Vyrážíme dál na sever. Dnes má trošku silněji pofukovat od severozápadu. Zvažujeme, zda trasu volit v pohodlném závětří podél západních břehů ostrova Molat. Nakonec se však rozhodujeme pro delší, zato však méně pohodlnou alternativu podél návětrného východního pobřeží. Boční vlny nejsou nijak extrémní, pádlování po nich je zábavné.
Vyhlížíme delfíní ploutev, ale marně.
Na sváču zastavujeme v závětří u voňavého ostrůvku s nevoňavým názvem Tovarnjak. Prohřátá voda v jeho mělčinách nás inspiruje k prozkoušení eskymáckých obratů. A pak na břehu na chvíli spočineme v blaženém nicnedělání. Ale jen na chvíli, „bo neni čas, pi.o“.
Vyrážíme dál podél zjizvených návětrných břehů ostrova Molat. Na jeho severním výběžku přistáváme v tišině za majákem u místního vyklidněného přístavu Porat s vidinou, že bychom si v místní restauraci koupili něco na zub. Třeba rybku. Přístav je ale tak vyklidněný, že tu není vůbec nic. Jen pár místních velkých chlapů unaveně sedících u malého stolku. „Imate ribe“? „Pa nema ribe, imamo meso na žaru“. Zvláštní, všude kolem je moře plné ryb a oni prostě ryby nemají 🙁
Den se chýlí, je čas začít hledat místo na přespání. Po několika neúspěšných „tutovkách“ přejížídíme do malého přístavu Ist ležícím na protilehlém stejnojmenném ostrově. Plácek pro přespání nacházíme vzápětí – vlídný výstup z vody, vzrostlé borovice na sušení, lavička na sezení a trávníček na přespání. Ne, to není sen.
Ráno mě Venca upozorňuje na zvláštní tajemnou stavbu ve svahu nad přístavem. S Adamem se tam vydávám na průzkum. Cestu k tomu místu ale nenacházíme. Namísto toho, tak trochu omylem, vystoupáme až ke kapličce na vrcholu ostrova. Jsou odtud úžasné výhledy na všechny světové strany.
Dnes má vítr od pobřeží během dne chvílemi ještě zesílit, volíme trasu v závětří západního pobřeží ostrova Ist a na něj navazujícího ostrova Škarda. Další ostrov Premuda je od Škardy oddělen cca 2,5 km širokou úžinou. Vítr má zde větší sílu, vlny jsou masívnější. V polovině přejezdu nás s hlasitým šuměním plachtoví míjí jachta. „Sve u redu?“ „Da, da, bye, bye!“
Možná by se dnes mohl ukázat nějaký ten delfín…
U břehů Premudy nacházíme v hluboké laguně parádní bělostnou pláž na sváču. Idylka, nádhera. Ale jen do té doby, než nahlédneme za hranu přírodního oblázkového náspu. Pestrobarevná plastová naplavenina nám připomíná, že jsou na zemi lidé.
Míjíme severní mys Premudy a stáčíme se vpravo k severovýchodu. Naším cílem je cca 8 km vzdálený ostrov Silba. Mírný protivítr a hravé vlny nás osvěžují, jede se dobře. Asi 2 km před cílem protivítr přitvrzuje a od špiček kajaků strhává vodní tříšť. Trošku nás to zpomaluje, ale krátce nato vklouzáváme do vlídného závětří ostrova.
Plácek na spaní nacházíme kousek od místního přístavu, a to na liduprázdném dětském hřišťátku mezi houpačkami a prolézačkami. Příjemné místo na přespání. Za soumraku se u nás objeví místní slečna. Tušíme, že nám chce vyčinit, že hodláme přespat na veřejném místě. Slečna nám však pouze chce nabídnout možnost přespání u nich v baráčku, v soukromí. Nemají sice tekoucí vodu ani splachovací záchod, ale nějaké to lůžko by se našlo. Hrdě s povděkem nabídku jednomyslně odmítáme.
V noci vítr sílí a profukuje i na našem dětském plácku. Kajaky skládáme do řad vedle sebe a zalezáme do zákrytů za nimi. Noc je větrná, s nebem plným hvězd.
Ráno se konečně potkáváme s tak vyhlíženým delfínem. Celou noc byl s námi a my to ani netušili. Tady je!
Před námi je poslední etapa naší expedice. Pádlujeme podél vlídných břehů Silby a sousedního ostrova Olib. Azurové moře, bělostné liduprázné pláže a sytě zelená voňavá vegetace jsou balzámem pro naše smysly. Na jižním cípku Olibu dáváme krátkou zastávku na sváču a odpočinek před dvacetilikometrovým přejezdem k ostrovu Vir, z něhož jsme před 5 dny startovali.
Při přejezdu panuje bezvětří, hladina jako olejová lázeň. Až v druhé polovině přejezdu nám konečně dle předpovědi foukne trošku do zad.
Míjíme divoké skalní formace příbřežních útesů ostrova Vir. Na okrových pláních nad mořem kdosi vyskládat po vzoru tichomořských civizilzací jakési vzkazy. Tušíme v nich velké poselství tipu „I love you“. My tebe taky.
Po cílovém vylodění vybíhá z vrátek přístavní vilky paní Slavica. Neskrývá radost z našeho návratu, strachovala se o nás, moře je tak krásné, ale tak zrádné. Na přívítanou nás spontánně pohostí domácí rakií ze švestek.
„Dobro došli“ !
Zažil a zapsal Petr Smítka
Obrázky z akce
