Má loňská premiéra na říčních maratonských závodech v Estonsku na řece Vohandu (100 km) mě hodně nadchla. Proto jsem se pro letošek rozhodl zúčastnit se obdobného závodu s exotickým jménem Türi-Tori (78 km) na řece Pärnu. Nezávisle na mě se pro účast na tomto závodě rozhodli i mí kamarádi z loňského roku, takže jsme se domluvili na společné dopravě a vyrazili na trasu dlouhou 1400 km z Olomouce, resp. 1800 km z Chomutova.
Stejně jako loni vyrážíme z ČR ve 4 osobách – posádku tvoří Míra Herzán, Zdeněk Herzán s Jirkou-Chorošem-Hronem a já. Původně jsme plánovali cestu zmáknout stejně jako loni kombíkovou oktávkou, ale v zájmu zachování svého zdraví se 2-metrový Míra „vysunul“ a na odjezdové místo přistavil svůj nový obrovský mikrobus-van Peugeot Boxer. Naložení lodí do 3-metrové výšky je trošku artistický výkon, ale s bytelnými žebříky to jde v pohodě. Jen při skládání žebříku je na místě opatrnost, jinak funguje jako dokonalá gilotina.
Kolem 20. hod. vyrážíme. Cesta pěkně ubíhá, záhy padá noc, začíná pršet, doprava houstne, všude kolem jen kamiony. Po půlnoci za volantem střídám Míru. Před Varšavou se 4-proudovka redukuje na obousměrný provoz, balancujeme mezi mezi kamiony a svodidly. A pak rána jak z děla. Klimbající Zdeněk vedle mě v úleku rozhodí roce do prostoru, ze zadních lavic slyším nespokojené mručení… Nic se neděje, jen jsme vymetli neuvěřitelnou jámu uprostřed vozovky, skrytou v louži. Ale auto nedrčí, samovolně se spínají výstražná světla a na palubní desce svítí veselý nápis v angličtině – „přerušena dodávka paliva, podívej se do instruktážní brožury“. Na posledních metrech se mi daří vůz zaparkovat mimo jízdní pruh u jakési odbočky. Pak vůz znehybní a utichne. Hotovo. Nebýt této odbočky, zastavíme dopravu na celé této dálkové silniční tepně. Marně hledáme způsob, jak zrušit zablokování vozu, pokyny v instruktážní brožuže jsou velice mlhavé. Asistenční služba nám po telefonu také nedokáže poradit a začíná shánět odtahovku. Po 2 hod čekání ve tmě a zimě asistenční službu urgujeme. Dozvídáme se, že nám posílají servisního technika, protože sehnat odtahovku na naše veliké auto je problém. Za půl hodiny příjízdí odtahovka. Pšonek z odtahovky drmolí něco o p.deli, zapřahá naše auto a odváží na druhou stranu Varšavy do servisu Peuget. Svítá. Servis otvírá v 7 hod., což je dobrá zpráva, původně jsme očekávali otvíračku až v 8 hod. Vyšouráme se celí vymrzlí ohřát se do autosalónu. Pšonek si vyslechne náš příběh a v letní bundičce (provokatér) jde obhlédnout auto. Nedává to, posílá jiného Pšonka v letní bundičce. Ten sáhne někam pod palubní desku, pak nastartuje auto, nevěřícně zavrtí hlavou a beze slova zmizí. Tázavě se na sebe díváme – jak to udělal? A kam zmizel? Pak se zas Pšonek odněkud vyrojí s tabletem, který připojí k motoru a vyruší nastřádaná chybová hlášení. Nyní je již vše OK, můžeme pokračovat v cestě. Zásek 6 hodin, vymrzlí na kost, ale je tu i pozitivní stránka – ušetřili jsme za naftu cca 50 km, co nás táhli 🙂
Cesta přes Litvu a Lotyšsko probíhá již v míru a pokoji. Poslední třetinu cesty jedeme podél pobřeží Rižského zálivu – borovice, pláže, západ slunce, magická mořská modř…. Nezastavujeme. Není čas. Do cíle naší trasy přijíždíme kolem 22.hodiny místního času (o hodinu víc než u nás). Ubytovací komlex KlaraManni vypadá pěkně a útulně. Jen se nějak nemůžeme dobušit na ubytovatele. Po krátkém telefonátu se odněkud ze tmy přiřítí milá mladá dáma na koloběžce, představí nám dům a ubytuje nás. Nedaří se jí deaktivovat alarm, radí se s přítelem na telefonu, následně přecvaká dráty ve spínací skříňce a je klid. Omlouváme se za pozdní příjezd – s bezelstným úsměvem však odpovídá, že se teprve před chvílí vrátila z nějaké akce a dřív by nás stejně nebyla schopna ubytovat. Konečně jsem pochopil souvislosti vyšší moci…
Pátek věnujeme prohlídce trati. Bydlíme kousek od cíle v Tori. Večer se musíme dostavit k registraci na startu v Türi, a proto řeku prohlížíme ve směru proti proudu. Soustředíme se na klíčová obtížná místa, organizátorem závodu precizně popsaná a zdokumentovaná. Očekáváme nebezpečné „katarakty“ a záludné peřeje. Nic takového tu ale není. Řeka Pärnu je poklidná severská řeka s množstvím zasněných zákoutí (resp. proklatých volejů), peřejí obtížnosti max. WW1 a několika většinou rozvalenými jezy jako reliktem původních, dnes již zaniklých, mlýnů. Za větší pozornost stály jen 3 místa:
- dřevěný jez Kurgja na 31. km – dvě jezová pole pod dřevěnou lávkou. Pod jezovou hranou je cca 0,5 m stupeň, na který navazuje šikmá šupna končící v malém vývaru pod jezem. Vody přes jez neteče mnoho, na hodně místech je dřevěná konstrukce jezu poškozena, těžko odhadnout, zda jsou ve vývaru kameny či nikoli. Nezbývá, než to vyzkoušet. Nejlepší průjezd tipuji na pravou třetinu pravého jezového pole, vody tu teče o něco více a dřevěná jezová konstrukce zde ještě vypadá zachovale. Najížídím na hranu, „bum“ špičkou o šupnu, „bum“ zadkem o jezovou hranu – a jsem dole. Uklidňuje mě jen vědomí, že obě „bum“ byly o dřevo, nikoli o kamení.
- jezová propust Jändja na 14. km uprostřed poměrně širokého jezu. Hladký rychlý proud v propusti končí docela výživným „zabalákem“ po celé šířce propusti. Pobíháme kolem jako mlsní psi, ale blíž se k propusti nedostaneme. Ze břehu k ní sice z obou stran vedou jakési relikty původní lávky, ale tu by si možná dal nějaký stackliner, my ne. Obhlížíme jez i ze spodu od mostu, ale nic moc nevykoukáme. Natrefíme na místního vodáka, který nás ubezpečuje, že se to dá, že to jen tak blbě vypadá. Věříme mu.
- nízká lávka kousek pod místem startu. Dle oficiálních propozic ji lze buď rychle a bezpečně oběhnout zleva anebo se ji pokusit podjet a doufat, že se tam člověk nezaklíní. Nemáme už čas ani chuť lávku někde v „křákách“ hledat, ponecháváme to až na aktuální situaci k řešení přímo při závodě.
Závodní sobota začíná hodně brzy. V 06:30 hod za ranního šera vyrážíme na start. Je -4st C, lehce sněží, fouká mírný, ale studený severák. Kromě raftů, klasických C2 , K1 či K2 jsou na startu vidět i různé kuriozity, např.:
- kanoe, kde Marusja vpředu pádluje se standardním 1-listým pádlem, ale Serjoža vzadu napůl v lodi leží a šlape do pedálů, kterými pohání kolesa po bocích lodi. Svým pádlem pouze koriguje směr lodi.
- cyklista na katamaranu, který má místo zadního kola lopatkové koleso.
- nafukovací obojživelná veslice
- krásný modrý sjezdový kajak Tonga KickTheWaves, k němuž si majitel po domácku připevnil kormidlo a po obou stranách pak plováky pro zajištění větší stability
Startuje se jednotlivě v předem nastavených 15-20 s intervalech, a to v pořadí od nejpomalejších kategorií po ty nejrychlejší. Na střeše startérova vozu je umístěna obrazovka s aktuálním časem, číslem startujícího závodníka a časem jeho startu. Startuji v cca 08:30 hod. Po odmávnutí vyrážím ke své lodi, pokládám ji na vodu a vyrážím do proudu. Vyhlížím nízkou lávku a připravuji se na rychlé rozhodování. Pak ji vidím, je 2 m nade mnou. Planý poplách. Jedu dál. Předjíždím houfy závodníků, kteří vystartovali přede mnou. Řeka není v horním toku moc široká a předjíždění je někdy docela vysilující. Po vodácku předjížděné zdravím „Ahoj“, ale většinou můj pozdrav zůstává absolutně bez odezvy. Až mě tak napadá, zda tento pozdrav neznamená v estonštině něco neslušného…
Na 10. km malý jízek s peřejkami, pak se řeka rozšiřuje do mělčin. Jedu více méně sám, tu a tam zahlédnu na konci rovinky nějaké plavidlo, které postupně dojíždím a nechávám za sebou. Na 14. km vjíždím do jezové propusti se „zabalákem“. Zdolávám ji v pohodě, jenom jsem úplně mokrý. Na vodních pláních sílí protivítr, mokré prsty v rukavicích začínají pořádně zábst. Blíží se 31. km a s ním i dřevěný jez Kurgja. Na mostě nad jezem jsou zelenými šipkami označena 2 místa průjezdu . Nad místem, které jsem si při tréninku zkusil, je značka s červeným křížkem. Uvěřím pořadateli (třeba na ten jez dali nějakou rozumnou šoupačku, po které se pohodlně sklouznu dolů) a vjíždím do místa značeného zelenou šipkou. Na hraně jezu však vidím, že tu žádná šoupačka není. Přepadávám přes hranu jezu, „bum“, „bum“ a stojím zaseknutý špičkou v kamenech pod jezdem a zádí někde vysoko na jezu. Špičku se mi daří z pasti vymanit, ale prostředek kajaku je vysoko nad vodou, je nestabilní, padám po hlavě do vejvaru. Překvapení. Eskymuji, ale to už jsem s lodí na tekoucí mělké vodě pod jezem, dotočit eskymáka se mi nedaří ani na podruhé. Rychlé vyšlápnutí, doklopýtám s lodí na břeh, vylévám, nasedám a vyrážím dál. Jsem tak zmrazený, že necítím vůbec nic. Tělo se mi daří rozmrazit po cca 3 km usilovného pádlování, prsty však necítím vůbec. Nasazuji na pádlo neoprenové pytlíky, prsty po pár kilometrech přicházejí k sobě. S pytlíky je však pádlo o nějaké to kilo těžší, po hodině pádlování je již v ramenou a trapézách docela silně cítím. Tak zas pytlíky sundávám, to ať mi radši mrznou ruce. Na posledních deseti kilometrech ale opět udeří ledový protivítr a tak si zas poslušně pytlíky na pádlo nasazuji… A pak je tu poslední výživný volej a za ním poslední peřej. Jsem v cíli. Červeně blikající kontrolky na pomyslném displeji jsou postupně vystřídány těmi klidnými, mírumilovnými, zelenými. Pár minut za mnou přijíždí kluk na rychlostním kajaku a přistává u břehu vedle mě. Cílový rozhodčí nás nás rozrušeně ukazuje a křičí estonskou agličtinou: You are the first. Milá informace, jen nevíme, na koho z nás míři jeho ruka…
Nechávám loď na trávě v cíli a vánicí klopýtám k nedaleké škole, kde je avízována teplá sprcha a kde máme suché věci. Míjím malou slečnou s velkou zrcadlovkou. Picture for memory? Yes. Why not?
Vyhlášení vítězů probíhá ve školní tělocvičně formou one-girl-show. Uprostřed prostorné tělocvičny je umístěn dlouhý stůl pokrytý poháry, upomínkovými hrnečky a medailemi. Jen tělocvična a stůl. Obecenstvu je vymezen omezený prostor na ochozu podél jedné stěny tělocvičny a pár židliček v tělocvičně. Před stolem se pohybuje ředitelka závodu s mikrofonem, vyhlašuje vítěze jednotlivých kategorií a předává jim diplomy. Vše v estonštině, nerozumíme ani slovo. Ani jméno. Ani naše jméno. A tak se stane, že Choroš si vykročí pro cenu, protože se mylně domnívá, že hlásili jeho jméno anebo Mirek nereaguje na vyhlášení svého jména, které zní po estonsku „hrcan“ 🙂
Nu, česká výprava si nevedla špatně:
- Mirek Herzáň, kategorie K1, trať 47 km: 1.místo
- Zdeněk Herzáň – Jirka Choroš Hron, kategorie C2, trať 78 km: 1 místo
- Petr Smítka, kategorie K1, trať 78 km: 1.místo
Před soumrakem se s Chorošem ještě zajíždíme podívat do nedalekého přístavního městečka Pärnu, kde se stejnojmenná řeka vlévá do Baltu. Je to zvláštní konglomerát dřevěných vesnických domků, okázalých bohatě zdobených historických měšťanských domů, katolických i pravoslavných kostelů, činžákových „králíkáren“ z dob CCCP, ale také ultramoderních architektonických výstřelků ze skla a kovu. A také je tu pevnost, ve které dle popisku žil praděd Puškina. Inu, svět je malý a o náhody tu není nouze 🙂
Petr Smítka
