Surfski Tarifa 05.12.-10.12.17

Ahoj

píši pár řádek z cesty do nitra vodákovy duše 🙂

Do české kotliny přišla zima, ale já se rozhodl prodloužit si ještě vodácké léto a vydat se na pár dní pádlovat na moře do Tarify a využít služeb místní kajakářské firmy Surfski Education. Firmu vlastní a vede Boyan Zlatarev, původem Bulhar, který se na plážích Černého moře věnoval baywatch. Bulharsko mu bylo malé, tak se rozjel na zkušenou do Dubaje, kde nadobro propadl půvabům surfski. A také tam přišel do kontaktu s celou řadou surfski kajakářů. V roce 2011 se rozhodl udělat si vlastní business a zúročit nasbírané zkušenosti. Za svou základnu si vybral Tarifu, protože je tu po celý rok teplo a protože tu jsou pořád vlny a vítr. Opatřil mikrobus s přívěsem, kvalitní tréninkové surfski kajaky a pádla (Epic), vesty, neoprény a suché obleky. Kajakáři tak k němu mohou přiletět „na lehko“, o nic se nemusí starat. Jezdí k němu natěšení začátečníci i zkušení borci, jednotlivci i celé kluby. A vůbec není výjimkou, když si k němu chlapi přijedou zapádlovat na pár dní i několikrát do roka. Díky jeho zázemí a jeho osobnímu přístupu je účast na jeho lekcích dobře vloženou investicí.

Časový plán Surfski Education je jednoduchý a stejný pro každý den: v 09:30-11:00 hod teorie, 11:00-13:00 hod surfski na moři, 15:00-17:00 hod surfski na moři. A ten plán se opravdu dodržuje s neuvěřitelnou důsledností. Na španělské poměry nevídaná věc.

Úterý
Cestu do Tarify absolvuji letecky Praha – Malaga s přestupem v Paříži, z Malagy do Tarify pak pronajatým autem (cca 150 km)

Nechci riskovat, že v důsledku možného zmatku mi chlapi při přestupu v Paříži kufr přehodí do nesprávného letadla, a proto se rozhoduji, že k odbavení nedám žádné zavazadlo a tašku s notebookem i batůžek s věcmi si s sebou vezmu na palubu. Jsem si samozřejmě vědom, že váhově ani rozměrově jsem lehce nad předepsaný limit. Personál na odbavovací přepážce AirFrance mě při vstupu do letadla trošku znervózňuje, když do mikrofonu na férovku ohlašuje, že bude striktně kontrolovat rozměry a váhu příručních zavazadel cestujících a kdo se svým zavazadlem neprojde, bude platit nějaký poplatek. A nezůstalo jen u slibů. Z davu si vytahuje jakousi anglickou dámu, která v bázni boží přicupitala s obrovským kufrem rozměrově snad 2x nad limitem. Personál okolo ní nejdřív nesměle krouží a pak na ní konečně jeden ze stewartů vystartuje a něco s ní řeší, rozhazuje rukama, mává jí před očima nějakým papírem, urputně kroutí hlavou…, paní jej pozorně sleduje, pak se na něj blahosklonně usměje, něco krátkého mu řekne a odchází k odbavovací přepážce. Bez kufru. Ten zůstává u nohou nevěřícně zírajícího stewarta. Chlapík chvíli jen tak stojí a kouká do prázdna a pak ten kufr odtáhne za paní až do letadla. A je to. Pak si personál z davu vytáhne ještě pár dalších lidí s velkými zavazadly. To mě uklidňuje – jednak si personál tímto postupem pomaličku „vystřílel“ náboje a nyní se již musí věnovat odbavování regulérních pasažérů a jednak jsem se svými zavazadly evidentně „malá ryba“. Ale stejně zaregistruji, že když mi paní u odbavovací přepážky přeje šťastnou cestu, neudrží se a zrak jí zkoumavě sklouzne na tu mou tašku a baťoh. Tak se na ní ze široka usměji, ze srdce jsem poděkuji a prchám k letadlu.

Těsně před tím, než předtím, než si nechám svá zavazadla proskenovat, si uvěduji, že v batůžku mám litrovou láhev s vodou. Tu jsem měl v úmyslu po troškách upíjet při cestě do Prahy. Neupil jsem vůbec nic. S vodou by mě dál nepustili, vylít vodu mi bylo líto a stejně nebylo kam. A tak jcelý ten litr několika mocnými doušky nakonec vypiju. Do odletu zbývá ještě hodina, takže kdybych si potřeboval odskočit, ještě to v klidu zvládnu. Ale nebylo třeba, nasákl jsem tu vodu do sebe jak houba a k odskakování nebyl důvod. Potěšilo mě, že jsem měl  v letadle sedačku u okénka. Ale už od poloviny letu jsem shledávám, že nasáklá houba ve mě se chce té vody čím tam agresivněji zbavit. Nakonec tomu nutkavému pocitu ustupuji a nekomromisně se prodírám do zádi letadla. Poprvé v životě jsem v letadle na WC. Jenže v tu chvíli kdy ze sebe ten litr začínám ždímat, kapitán letadla oznamuje, že zahajuje klesání a ať se tedy všichni usadí na svá místa a připoutají se. A já v té kukani pořád ještě ždímu tu houbu a nejsem k zastavení. Pak se ozve decentní letuščino zaklepání na dveře WC „are you OK?“ Ještě nikdy v životě jsem tak dlouho nečůral….

Na přestup v Paříži mám čas celou hodinu, takže v pohodě, u odbavovací přepážky při vstupu do letadla se zavazadly žádný problém, ale ten zkoumavý pohled jsem opět zachytil. „Bonn voyage“. „Thank you“ a prchám do letadla.

Letiště v Malaze je srovnatelné s pražským. Putuji poctivě dle směrníků celou tou halou docela dlouho a daleko, počet směrníků se postupně redukuje až na poslední dva – „Exit“ a „Rent a car“. A kancelář mé půjčovny Rekord je ta ze všech nejvzdálenější. Paní u okýnka mi natvrdo dává seznam položek, které v případě nějaké pojistné události budu platit ze svého (výčet je na celou stránku), ale pak zjihle dodává, že mi tyto starosti odpadnou, když zaplatím pojištění 150 €. Oponuji, že už jedno pojištění mám a že by to mělo stačit. „Ale to není pojištění od nás, nýbrž od Vašeho zprostředkovatele“ zakontruje paní. „To nevadí, mě to stačí“ zakontruji zase já. Paní se už dál na nic neptá, předává mi vytištěnou smlouvu a posílám mě o patro níž k výdejně aut. Celý tento prostor je v tu dobu v nějaké složité rekonstrukci, kličkuji se a tam jak zajíc mezi sbíjecími kladivy, až nakonec vybíhám do zklidněného prostoru s auty. Každá z půjčoven má vymezen pro svá auta svůj sektor. I má půjčovna Rekord. Až na konci haly. Paní v budce mi proti předložené smlouvě skrz okýnko předává klíč od auta. „Jaké to je auto, značka, barva, jak ho poznám“? „I don´t know. It should be stand in sector 7. Try it“. Jo, na sedmičce stála bílá Micra a klíček do ní pasoval. Vracím se k okénku a povídám té paní s rukou v okénku „chybí tam anténa a na zádi je auto trošku poškrábané, potřebuji to zaprotokolovat“. „Not to me, I provide keys only“. Ale hned vedle  jsem natrefuji na chlapíka se scannerem. K mému autu ale jít z nějakého důvodu nemůže, jeho pracovní prostor je tam kde je, tak k němu těch 100 m autem přejíždím. Chlapík si vše řádně ofotí a já konečně odjíždím.

Výjezd z letiště mě vyplivne hned na dálnici. Po celém dni mám hlad a žízeň (už zase), rozhoduji se dopřát si minipiknik někde na pláži. Tak to naslepo „ohnu“ na jednom sjezdu z dálnice a k pěkné písčité pláži přijíždím právě v čase, kdy se slunce začíná pomalu chladit v moři. To mi je pěkné uvítání 🙂

Kolem 20.hodiny dorážím na adresu mého ubytování v Tarifě. Na zvonku nalepený štítek „no funkcion“. Tak procházím brankou (nelze zavřít) ke vchodu a zazvoním. Otevírá mladá holka s tím, že ona tu je také host spolu se svou kámoškou. Pokoj prý je nahoře nějaký volný, ale zcela určitě není připravený. Volám tedy ubytovatele Raula na tel. čísle uvedeném na voucheru. Nezvedá to. Následně přichází SMS, že tak na mě zapomněl, protože jsem se mu od doby objednání a zaplacení už ani jednou neozval…. Hm. Nicméně za 15 minut se rozlétnou a do baráku vletí Raulův kamarád, strašně se za Raula omlouvá a začíná dávat pokoj do pořádku, „just fifteen minutes“… Jojo. Za 45 min. je pokoj ready a já jdu spát.

Středa.
Úvodní setkání s Boyanem mám domluveno na středu v 09:30 h v místě vzdáleném od mého domu cca 500 m. Na místo se dostavuji s neuvěřitelným 10 min náskokem. Zavřeno. Zkouším Boyanovi volat na mobil, vyzvání, nebere. Volám na druhé uvedené číslo, neexistuje. Volám na třetí číslo jeho kolegy, vyzvání, nebere. Tak si tam sednu na zídku a přemýšlím, „co s načatým večerem“. Za chvíli se otevřou původně zamčené dveře, vyleze Boyan v žabkách a gestikuluje na mě: „paddle?“ „Yes, indeed“! „Welcome“.

V suterénu budovy je sklad sportovního materiálu, jeden kout je regálů ušetřen, tam má Boyan dva gauče, velkou televizi a tabuli k výuce teorie jízdy v mořských vlnách. Žáci jsme jen dva, druhým je Mark z Portmouthu. Je mu 55, má velké zkušenosti s námořním jachtingem a seakajakem, má velké sebevědomí a břicho. Po krátkém seznamovacím úvodním kolečku Boyan vysvětluje nezbytné věci týkající se SurfSki, specifických podmínek v oblasti Tarify a pak už rovnou jedeme na vodu. Vyfasuji suchý vodácký oblek, pod něj si dávám jen teďáka. Sucháč je prima. Je v něm sice také vlhko, protože ven nepropustí nic, ale pořád lepší než neoprén. Fouká docela silný vítr od severovýchodu, musím se trošku soustředit, aby mi nevyrval pádlo z ruky. Kousek dál od pobřeží se už valí docela pěkné vlny, Boyan dává instrukce, co a kdy máme dělat…. a jdeme na to. Chudák Mark se na těch vlnách trošku trápí, bojuje s tím, párkrát se zvrhne, ale statečně pokračuje dál. Necelých 10 km v pěkných vlnách je prima.

V cíli již čeká auto (převezl nám ho tam Boyanův pomocník Pepe) a vracíme se zpět na základnu. Rozchod, sraz na odpolední jízdu v 15:30 h. Tedy 2,5 hodiny volno. Doma mi nic neuschne (je tu stín a závětří), tak to všechno mokré naházím do auta a přejedu cca 500 m k pláži, mokré svršky rozvěsím na plot a zatím co svačím na kamenném ochozu a čubrním na moře, svršky na slunci a ve větru dokonale uschnou. Pak se vydám na cca 2 km pěší výlet po pěší dlážděné cestě ke staré Tarifě. Potkám zde trojici Švédů se SurfSki kajaky, jsou tu prý jen na skok zapádlovat si v pěkných vlnách. Zítra zase letí domů. Přicházím na šíji vedoucí z pevniny na výběžek Las Palomas s pevností Tarifa. Vlevo na návětrné straně Středozemní rozbouřené moře, vpravo relativně klidný Altantik. Zpět k autu se vracím po písečné bělostné pláži a dopřeji si na chvilku i lehárko na písku. Ještě že mám kapucu, jinak bych měl písek po celém těle. Odpoledne si s Boyanem a Markem dáme po moři tutéž trasu jako dopoledne. Vlny jsou o něco ostřejší, mohutnější a pro mě čitelnější a zajímavější. Užívám si to. Mark se s tím zase trošku pere, občas vypadne do vody a znovu nalézá na loď, ale dává to. V cíli Boyan navrhne, že bychom si to v případě zájmu mohli dát ještě jednou. No jasně. K cílové pláži Palomas přijíždíme při západu slunce. Jak romantické 🙂

Večer vyrážím autem do staré Tarify na večeři. Obcházím hradby, procházím historickým jádrem, nakonec vyhrává pizzerka při vjezdu do přístavu. Una pizza quattro formaggi s červeným vínem. Za odměnu 🙂

Čtvrtek
mě vítá sluncem na modrém podnose, vítr se oproti včerejšku nijak nezměnil, fičí od severovýchodu šikmo směrem do moře. V celém baráku jsem úplně sám. Sám doma. Vysrknu kašovou snídani, sbalím z balkónu sousedního opuštěného pokoje polovlhké vodácké věci, skáču do auta a popojíždím 500 m k učebně. Přijíždím v 09:29 hod, za minutu začíná teoretická průprava. Probíráme jízdu na vlnách po větru. Něco už jsem věděl, něco jiného jsem tušil. Odnáším si z toho jednu důležitou zkušenost – nežeň se za každou vlnou, která se před tebou objeví. Zvaž, která ti stojí za to, abys jí věnoval svou energii, buď trpělivý.

Poté se převlékáme do vodáckého a sedáme na vodu na pláži kousek od mého domu. Vedle mě to žuchne – to se Markovi nepovedlo nasednout do lodě a převrací se do vody. „No problem, boys“. Zpočátku vlny nejsou nijak výrazné, spíš si dávám pozor na to, aby mi nárazový vítr nevytrhl pádlo z ruky. Boyan mi na špičku připíná vodotěsnou kameru. Mám mít trému? Trénujeme model tři záběry+brace, tři záběr+ brace a tak pořád dokola a snažíme se z mála muziky (3 záběry není moc) vytěžit co nejvíc peněz (brace – chytit správnou vlnu a sklouznout se po ní s listem pádla lehounce položeným vedle sebe na hladině). Jde o to pečlivě si rozmyslet, kdy a jakou intenzitou ty tři záběry udělám, aby to mělo co nejlepší efekt. Parkrát se mi to pěkně podaří, kloužu po vlně jak po másle. Tak jak se vzdalujeme od břehu, vlny se zvětšují a prodlužují. Pěkně to jede. Boyan mě chválí „good job“. Mark je daleko za mnou, tak se k němu vracím. Má toho už docela dost. Já ne a Boyan to ví. Tak mi dává pokyn, ať si klidně jedu proti větru nějakých 10 min a pak zase po vlnách zpět, prodloužím si tak trenink a Marka za chvíli stejně zas dojedu. A takto to otočím ještě jednou.

Do večerní Tarify tentokrát přijíždím pro změnu schválně z jiné strany, pro auto nacházím místo na východní straně starého městečka hned za hradbami. Pofukuje pěkně a žádné teplo není, přesto lidi bez uzardění stolují u vína či jídla venku před restauracemi. Taky si sedám do venkovní zahrádky, zachumlanej do kapuci a dávám si denní menu jen za 12 €, kde volím milované gaspacho, grilované rybí filé, cheesecake a crno vino. Pak brouzdám po městě, nechám se vést jen tak různými uličkami a objevuji krásná zakoutí. Anebo zajímavé názvy ulic jako např. „Jesus“ nebo „Cravina“ 🙂 Nebloudím, protože nemám cíl. Jen se tak toulám….

Pátek.
Slunce na modré obloze už mě netrpělivě vyhlíží. Směr větru se oproti včerejšku otočil, fouká od západu, od Atlantiku. Příboj na pláži je silnější než včera, vlny jsou z atlantických dálav pěkně rozjeté. Mazácky se tomu říká fatch. Na dopolední hodině teorie si tentokrát povídáme o technice pádlování. Boyan má kapku jiný náhled na některé věci, ale nevnucuje nám je. Každý je přeci z jiného těsta a každému vyhovuje něco jiného. Pak vyrážíme autem do zátoky Paloma, kde jsme včera končili. Je tu závětří, voda relativně klidná. Boyan vybaluje dron s kamerou. Dle pokynů jedu podél pobřeží, kousek od mé hlavy vrní ve vzduchu dron. Už jsem za stanovenou metou a měl bych zvolnit, ale dron nezvolňuje. Tak já taky ne. Boyan pak utrousil, že kvůli mě mě málem v dronu vybil baterky. Na kajaku se k nám přidává nový Boyanův zákazník – Mike z Walesu. „How are you?“ je jediné, co mu z jeho povídání rozumím. Nemá tik ani vadu řeči, jen je to Angličan a mluví svou mateřtinou. Společně vyrážíme ze zátoky na volné moře. Dlouhé mohutné swellové vlny se mísí s drobnějšími větrnými, zajímavé divadlo, jedeme k nim bokem. Pak stáčíme špičky na východ a vyrážíme po vlnách a po větru. „Pojedeme ve směru na kopec na horizontu a pojedeme pohromadě, každých 5 minut na sebe počkáme“ dává instrukce Boyan. Vyrážíme. Za chvíli už jedu sám, Mark s Boyanem zůstávají daleko za mnou. Po 5 minutách zastavuji a ohlédnu se. Nikde nikdo. Otáčím celou loď a skenuji celý obzor, celou vodní plochu okolo mě. Nikde nikdo. Chvilku tedy pádluji zpět proti větru a neustále skenuji mořskou hladinu. Nikde nikdo. Co je špatně? Nechápu. Chvíli ještě čekám, ale pak „zvedám kotvy“ a vyrážím dál po vlnách ve směru, který stanovil Boyan. Po chvíli slyším zprava čísi volání. Je to Mike, mává na mě pádlem. Vyrážím za ním víc na volné moře. Pak se za vlnami objeví i Boyan s Markem. Prý mě viděli celou dobu, byl jsem od nich po slunci, já je vidět nemohl. Na moři se nikdy nevzdaluj od svých parťáků, měj s nimi soustavný vizuální kontakt. Vím to, na řece platí totéž. Stará dobrá zkušenost.

Vlny směrem k Tarifě sílí, přicházejí zprava, zleva i v mém směru, navzájem se ruší či sčítají, mořská hladina pro mě začíná být nečitelná. Občas si sice ulovím pěknou vlnu, ale kloužu po ní jen pár vteřin, načež přede mnou vybublá nějaká její ségra a já jedu do protisvahu. A znovu a znovu. Trošku mi to vadí. Vlastně mě to pěkně sere. „Tohle je prostě moře, nevyzpytatelné, divoké, nepředvídatelné“ shrnuje Boyan.

Pro parkování ve večerní Tarifě tentokrát volím místo při mořském břehu pod pevností. Břehy Afriky jsou od tohoto místa vzdáleny pouhých 15 km. V denním oparu se tváří nenápadně a vzdáleně, zato nyní, po setmění, září protější kontinent tisícem jasných světel jako na jarmarku. Opět se nechám vtáhnout do křivolakých uliček starého města a nechám svým nohám volnou ruku. Mám hlad jako vlk, nechám se vést svou intuicí a bez velkého váhání vcházím z uzounké uličky do útulné pizzerie a usedám v rohu. Jako bych tu už někdy byl. Že by dejavu? To ne, byl jsem tu předevčírem, akorát jsem sem vešel protilehlým vchodem od přístavu. Dám si na doporučení místní servírky pořádnou pizzu a víno na kuráž….

Při cestě domů se proběhnu po cestě na kamenném násypu spojujícím pevninu s malým romantickým ostrůvkem la Paloma. Přes den tu hlavně v sezóně bývá plno lidí, teď jsem tu široko daleko jediný živočich. Vpravo Altantik, vlevo Mar Mediterráneo, přede mnou zavřená brána vojenské ostrovní pevnosti. No entrance. Sorry.

Sobota
Sobotní ráno je podmračené, fouká JZ vítr. Moře to ví, příboj slyším až do postele. V 09:30 hod se scházíme v učebně. Boyan nám ukazuje na videu včerejší záběry z dronu a společně studujeme techniku našeho pádlování. Boyan u mě oceňuje rotaci trupu a lehký, plynulý a nenásilný průběh pádla vodou. Naopak upozorňuje na to, že bych měl ještě víc pracovat nohama a zanořovat do vody celý list pádla. Dle jeho zkušeností většina kajakářů si myslí, že v kajaku dělá nějaký pohyb, ale až video jako zpětná vazba jim odhalí, že si to jen myslí, ale že ho nedělají anebo dělají, ale blbě. Dle jeho názoru je pádlování natolik složitý pohyb, že bez videa aspoň 2x měsíčně se neobejdou ani vrcholoví závodníci. Vždy je co zdokonalovat… Uvědomuji si, že doma jezdím s pádlem dl. 110 cm, zde mám dl.105 cm. Tak si ho prodlužuji a je po problému. Práci nohou jsem vyřešil posunutím opěrky nohou blíž k sobě.

Dopoledne i odpoledne jedeme 10 km úsek z pláže la Paloma do Tarify. Zpočátku hladké swellové vlny, ke kterým se postupně přidávají větrné vlny, odražené vlny…. „Soustřeďte se stejně jako včera jen na vlny jedoucí vaším směrem, ostatní vás sice budou svádět, ale odolejte jim“, klade nám na srdce Boyan. „A drže se při sobě, zastavujeme každých 5 minut“. Zachytím Boyanův tázavý pohled. „For sure, Boyan“. Vlny se rozbíhají různými směry se stále větší intenzitou, opakuji si Boyanův recept: „udržuj základní rychlost pádlování a čekej na svou vlnu. A až budeš vědět, že je to ona, tak si ji osedlej. Nehoň se za vlnami před tebou, ty nedohoníš a neztrácej síly osedláváním malých vln, ty tě nikam nedovezou. Někde za nimi je určitě ta tvoje vlna, počkej si na ni, buď trpělivý“. Daří se mi většinu těch mých vln rozpoznat a většinu z nich si osedlávám. Na rozdíl od včerejška už dokonce někdy nacházím v té dynamice mořského vlnění i koridor, kterým se po zrychlení mohu vydat a prodloužit tak glide na sousední vlně. Tu a tam se někde za mnou ozve mocné šplouchnutí, to Mark vypadl z lodi. Vracím se k němu, ale on se na loď v pohodě vyškrábe sám. Boyan se na mě otočí a s úsměvem prohodí „You enjoy it, I see your smile. You have done a big progress in your skill. I am happy, you realize a feedback of my teaching“. Se západem slunce přistáváme ve zpěněných vlnách na pláži u Tarify. Závěrečné foto a farewell.

Mark si tak trošku posteskne, co si po návratu domů počne, ztratil práci, se sehnáním jiné práce to bude potíž a na rozjezd vlastního byznysu nemá dost peněz a s věkem 55 let si na to vlastně ani netroufá. „Marku, za ty 4 dny jsme se sice věnovali ježdění na mořských vlnách, ale ta filozofie platí i pro život – okolo každého z nás jede ta správná vlna, nebojme se, že nepřijde, buďme na ni připraveni a buďme trpěliví, nerozptylujme se vlnami, které jsou malé anebo jedou jiným směrem“, řekl Boyan. A já to jen doplnil „a udržuj základní rychlost, nikdy nezastavuj“.

Stejně jako v minulých dnech, i dnes si večer si autem zajedu k hradbám starobylé Tarify. Dnes je Tarifa jiná, svátečně nazdobená, svátečně naladěná. Usedám na večeři v téže restauraci jako předevčírem. Instikt mi říká, že tady to je nejlepší. Čišnice roznášejí jídla, uklízí nádobí a přitom si prozpěvují anebo dokonce vloží náznak tanečního kroku. Tak, spontánně, je jim dobře, tak co by ne. Tak si jen představuji, v jaké české restauraci by to kdo dokázal. Spontánně….

Neděle
Kolem půlnoci jdu spát, budíka dávám na 04:30 h. Moje vnitřní hodinky mě však vzbudí již ve 3 hod., kupodivu jsem docela svěží. Tak si dozabalím svých „pět švestek“, hodím je do auta a vyrážím do tmy. V půl šesté už jsem před Malagou a zastavuji u benzinového čerpadla dotankovat benzin do plné nádrže. Kryt hrdla nádrže se mi nedaří otevřít, po zralé úvaze nacházím ovladač otvírání pod palubní deskou. Zatáhnu za ovladač, a nic. Tak zatáhnut za sousední, otevře se přední kapota. Tak znovu zkouším ten původní, a zase nic. Tak si to šoupátko podepřu batůžkem, aby se nevracelo  – a bingo! Vložím s úlevou hadici čerpadla do hrda a zmáčknu madlo, nic se neděje. Z kukaně pumpy vykukuje paní, tak jí sděluji, že jim to nějak nefunguje. „Funguje, ale teď je noc a v noci se platí předem“. Ale já nevím, kolik se mi do nádrže vejde, tak jak mám platit předem?“. „Takhle to je u všech pump ve Španělsku, otvíráme až v 7:00 hod“. Nevěřím jí, jedu dál, nejbližší pumpa při cestě je přímo na letišti. Tam pro změnu není vůbec žádná obsluha. Jen dvě auta a pár podupávajících lidí, kteří se snaží pochopit nastavený systém self-servisu. Evidentně marně. Tady být nechci, tak vyrážím někam do tmy, pryč z letiště a za chvíli přijíždím k další pumpě. Mám štěstí, nejspíš jsem natrefil na jedinou pumpu ve Španělsku, která má otevřeno bez pre-paymentu celou noc J.

Do areálu autopůjčovny přijíždím kolem 6:00 hodiny. Nikde nikdo, dočítám se, že personál je k dispozici až od 7:00 hod. a pokud auto chci odevzdat dřív, ať hodím klíče do vyznačené schránky. Radši bych auto předal osobně proti podpisu, času mám spoustu, tak na hodinku v autě schrupnu. Po sedmé se probouzím, akorát kolem mě prochází přejímací technik. „Prostě mi jen dejte klíče od auta a to je všechno“, prohodí s naprostou samozřejmostí.“ Upřednostnil bych předání proti podpisu, ať nedojde k nějakému nedopatření“, namítám. „Je vůz v pořádku?“ znejistí technik. „Jasně že je“, odpovídám. „Tak mi jen dejte klíče a that´s all“, uzavře technik, nastaví dlaň, já mu do ní vsypu klíče… a je to.

Sháním se v letištní hale po sloupcích na check-in. Marně. Šipky ˇcheck-in“ jsou sice dobře viditelné, ale v místě, kdy už by fakt ty sloupky měly být, není nic. Dotázaný pracovník letiště jen rozhodí rukama a z lámané angličtiny pochopím, že sloupky zatím ještě nejsou, ale budou soon. Zatím si hold prostě musím stoupnout do fronty pro odbavení zavazadel, i když žádná zavazadla k odbavení nemám a odbavit místo kufru jen sebe. OK, no problem.

Přistávací manévr na pařížském letišti CDG je díky silným bočním věrným poryvům trošku dramatický, ale těsně před dosednutím se to pánům konduktérům nějak daří stabilizovat a dosedáme jako do peří. Hlavičky pasažérů okolo mě se při tom napínavém dosedání tváří až neuvěřitelně nezúčastněně, ale když po dosednutí se ozval se odněkud ozývá nesmělý potlesk, vzápětí se k němu přidává několik dalších a nakonec tleská polovina letadla.

Navazující spoj do Prahy má plánovaný odlet až za 2,5hod. takže času dost. Nicméně půl hodiny strávím na pěší túře do vzdáleného terminálu 2D. Trasa vede venkovními prostory letiště, takže při vstupu do terminálu musím znovu absolvovat prohlídku zavazadel. Cestou míjím prostory s nezvyklým označením „Místnost na meditace“. Při odbavení se zavazadly vše OK, já si při průchodu bránou pípám stejně jako v Malaze, Dal bych krk za to, že na sobě ani při sobě nemám nic kovového, ale až po chvíli mi docvakne, že triko Columbia s patentovanou vnitřní stříbrnou reflexní vrstvou asi na cestování letadlem není úplně nejvhodnější oděv.

Pražské letiště nás vítá naprosto stylově – sněhovou vánicí. To si museli vychutnat i naši piloti. Z parkoviště Airparkingu v Buštěhradě do Chomutova se mi nechce jet tupě po čtyřproudovce, tak si to dávám po staré pražské cestě přes Brandýsek. Nevědomky dávám navigaci souhlas k vedení trasy i po nezpevněných cestách. Nu, v té vánici to je vskutku cesta za poznáním. V Knovízi se konečně vyhoupnu na přehlednou státní silnici, vánice sílí a já se v koloně a v 50 km rychlosti pomalu blížím k domovu. Když zastavuji před domem, přestává sněžit a schyluje se k oblevě…

Dobro došli.

Obrázky z akce

Videozáznam techniky pádlování z dronu

Petr Smítka

P.S.: Mark měl v plánu letět domů v neděli stejně jako já, ale z Gibraltaru. Pro sněhovou kalamitu však ten den londýnské letiště zůstalo zavřené a tak nakonec domů odletěl až v pondělí, a ještě k tomu z Malagy.

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *