Rok se s rokem sešel a podzim do Čech vešel. A s ním se do kalendáře vepsala jako každý rok i oslava vodáckého ducha – Krumlovský vodácký maraton.
Na tuto kultovní akci se vydali samozřejmě i chomutovští vodáci, tentokrát v úctyhodném počtu 14 osob.
Při cestě na jih se Frigo s Ivetou stavují v HGSportu pro rychlý 2-kajak Korčula (no, jsou i rychlejší kajaky) a ostatním solidárně hlásí, že Praha je po obchvatu prakticky neprůjezdná, doporučují trasu přes Benešov a Tábor. Dáša Frigová se svým Honzou radu berou na vědomí, na Tábor ale musí přes Prahu. Potvrzují, že Praha je totálně neprůjezdná (přes Ramsau prý rychlejší). My volíme trasu přes Plzeň – a dobře volíme, cesta je sice o pár km delší, ale až na jednu zácpu kvůli hodně nepříjemné havárce jedeme pěkně plynule a do Krumlova dojíždíme před devátou, trasu 300 km tedy dáváme za pěkných 5 hodin 🙂
Přespání v pokojích za nedobytnými zdmi Horního Rožmberského hradu pěkně v teple a pohodlí je prima, o dramatickou scénku se postará až Kuncovka v sobotu ráno, který za boha nemůže najít klíče od svého auta (pak je díky bohu našel).
Ranní hustá mystická mlha nad zalesněnou jihočeskou krajinou se pod náporem slunečních paprsků brzy rozpouští a údolí Vltavy se rozzáří neuvěřitelně pestrobarevnou serenádou žloutnoucích, rudnoucích, oranžujících, růžolících anebo prostě jen tak zelených stromů.
Ještě před startovním výstřelem se na trať z Vyššího Brodu vydává mimo závod trojice Luděk Hrbek (seakajak) – Jana Tykalová (sjezďák) – Kuncovka (slalomka „a la sixtees“). Luděk s Janou ve standardní vodácké výstroji, Kuncovka ve 100% retro ohozu – polystyrenová vesta čochtan, místo přilby cyklistická čepička ze závodu míru, šprajda spíchnutá v ruce z vánočního ubrusu a tepláky s lampasem. Do závodění se jim sice nechtělo, ale užít si pěknou vodu v pěkném prostředí a navíc za pěkného počasí, o to se ochudit nechtěli, prostě jízda na pohodu. No, zlomyslní jihočeští vodníci byli jiného názoru a tak se v některých jezových bublinách kapku plavalo. Ale pořád to bylo na pohodu 🙂
Vodácká čtveřice Viki+Jitka Legati-Mirka-Jana si dala na raftu nejjezovatější úsek trati z Pískárny do Krumlova. Na pohodu. Drama možná mohlo být, ale nebylo, Jitka rozhodla, že se Lyra nepojede propustí se zpěněným kokrhelem, ale pěkně v klidu přes jezovou korunu.
Na start maratónského závodu v kategorie 2-kajaků se postavily dvě konkurencí lehce řevnící mixové dvojice Březinka-Francek a Iveta-Frigo. Březinka se zarputila snad ještě víc než obvykle, Martin na přeběhu nešel na malou a tak nad Frigama zvítězili. Ale to jsou malé věci. Do cíle přijely obě dvojice s úsměvem, závod je přece jen pouze dekorace a v potu tváře bývá svět ve své pomíjivosti nejhezčí.
Na start závodu v kategorii K1-seakayak se postavil Petr Smítka. Rychlé pádlo a rychlý seakajak Bora z manufaktury KickTheWaves se letos postaraly o to, že do cíle ve své kategorii dojel jako první a vcelku s přehledem zvítězil.
Zde je pár jeho reflexí z průběhu závodu:
- start na rozdíl od předloňského závodu není „ulitý“, nicméně se opět potvrzuje, že člověk musí být pořád na pozoru – tentokrát nástraha spočívá ve startérově konejšení, že start bude v 11:05 a do startu tedy ještě zbývá 7 minut – 6 minut – … a výstřel. Odbíjí 11.hodina…
- trať hned po startu vede přesně proti slunci, vidět lze jen siluety soupeřů a kontury vln. Hned po startu celé startovní pole vyráží v maximálním možném nasazení, vzduch je prosycen vodní tříští létající od pádel a z intenzivního hukotu vody by člověk odtušil, že tu jsou někde docela mohutné peřeje. Nejsou. Ale vlny od stovek lodí jsou hodně silné, tu a tam nějaká loď dostává „hodiny“, tu a tam se někdo zvrhne, načež ho zdivočelé stádo kajaků a kanoí brutálně převálcuje…
- jezová šlajsna ve Vyšším Brodě přichází velice brzy po startu, kdy startovní pole ještě není roztrhané, a tak se do propusti vjíždí jako obvykle ve 4- a vícestupech. Ve zpěněných vodách pod jezem se vždy najde někdo, komu v nestřeženém okamžiku ustřelí špička lodi jinam, než by si přál, dostane hodiny, ostatní do něj narážejí, převracejí, přejíždějí… Vždycky to tak bylo. Hm, letos také. Zvolňuji pádlování a zdárně kolizní místo objíždím.
- vím, že kůže na mých rukou není stavěná na delší zátěž, proto jezdím ve speciálních rukavicích, které kůži ochrání. Jenže tentokrát je to nějak jinak, zjišťuji, že mi rukavice na žerdi trochu prokluzují a nutí mě to svírat žerď větší silou. Efekt se dostavuje záhy – tuhne mi předloktí. Musím zvolnit. Na seakajaku mě předjíždí můj kamarád a soupeř Míra Herzán a s očima upřenýma vpřed zdraví „Ahoj Peťo“. Ruce mám betonové, sotva udržím pádlo. Řešení je jen jedno – strhávám rukavice i za cenu, že hold poteče krev. Snažím se jet uvolněně, ruce na pádle drží, funguje to – za pár minut křeč z předloktí mizí, do těla se vlévá nová síla a vydávám se na stíhací závod. Je to jak v obráceném filmu – začínám dojíždět a předjíždět ty, co mě doposud předjížděli. Zrychluji frekvenci víc a více, loď kupodivu neklade skoro žádný odpor, jako bych klouzal z kopce. Kousek před Pískárnou dojíždím Míru. „Ahoj Míro“, „ahoj Peťo“. Nějakou dobu jedeme po mělčině vedle sebe, „Míro, taky jedeš do kopce?“.“Jo, přijde mi, že snad celý závod“. Pak Míru nechávám za sebou.
- je tu Pískárna a s ní povinný „přeběh“ – povinné vystoupení z lodi a přenesení úseku v délce cca 200 m. Pro někoho je to příjemné zpestření, kdy dá odpočinout unaveným pádlovacím svalům a nabaští se dobrot na místní občerstvovačce. Pro mě je to spíš utrpení, protože vypadnu z tempa a po zpětném nasednutí mi to v prvních okamžicích připadá, jako bych se znovu učil pádlovat. A navíc i ta krátká doba přeběhu stačí na to, aby se otlaky na prstech podlily vodou nebo případně krví a prvních pár minut pádlování je pak opravdový očistec. A byl. Nicméně i bolest má své meze a když člověk nepovolí, tak přejde. A přešla 🙂
- právě v době mého přeběhu je na Pískárně odstartován závod žáků a Vltava je plná capartů. A tak předjíždím velké sjezdové kajaky, ze kterých kouká malá hlavčika v přílbě a do stran trčí dvě ručičky držící se pádla.
- před vjezdem do jezových propustí se nebezpečně hromadí lodě, rafty a paddleboardy. Každý si chce zajistit kolem sebe prostor pro bezpečný průjezd, a proto instinktivně zpomaluje. Já naopak před jezy zrychluji a tak trošku „na drzouna“ využívám vzniklých rozestupů.
- a už je tu Krumlov. Projíždím jeden jez za druhým a sporttester mi napovídá, že do cíle už mi zbývá jen pár minut. Mobilizuji v sobě všechnu zbývající energii a s každým dalším záběrem ji ze sebe vymačkávám jako zubní pastu.
- Píp. Cíl. Ticho. Pokládám pádlo a nechávám se unášet proudem. Z blaženého spočinutí mě vrací do reality řezavá bolest strhaných puchýřů na prstech. Že by protest proti nehumánnímu zacházení? „Ahoj kluci, sorry, ale jinak to nešlo, za chvíli už bude dobře“
Zapsal Petr Smítka
Obrázky z akce
