Po dlouhé noci tradičního Pálení čarodějnic bylo vstávání před pátou ranní chmurnou částí dne. Chmury se však brzy rozplynuly nejen díky slunečnému počasí, které nikdo nepředpověděl, ale hlavně díky svátečnímu dni, neboť po 5 letech půstu jsme opět mohli vyrazit do rozbouřených vod labských peřejí pod Špindlem.
Z Chomutova vyrážíme ve čtyřech (Stankáč, Luděk, Dáša a já), v Praze nabíráme 2 Trnkáče a vyrážíme na sever. Za nedlouho nás již vítá dosud zasněžený horizont Krkonoš. Přijíždíme na smluvené místo ve Vrchlabí, kde se potkáváme s Vikim a Tomášem.
Johoho, na vodě dnes bude silná chomutovská parta 7 statečných 😀
Viki nám s odzbrojující samozřejmostí představuje svůj plán, že nejjednodušší a nejlepší bude jít na vodu v místě startu sjezdu kousek pod jezem ve Špindlu, projet celou závodní trať pod Labskou soutěsku a odtud pokračovat přes Herlíkovice až k Vrchlabské soutěsce, tu si skáknout a pod ní vystoupit.
Po Vikiho proslovu se rozhostilo meditační ticho. Většina z nás dolů pod Herlíkovice nikdy nejela a Vrchlabskou soutěsku jsme měli nakoukanou jen z bezpečí pevného břehu. No, měli jsme kapku jinou představu. Ale bereme to jako výzvu, jdeme do toho.
Voda v řece ještě neteče, a tak nám Viki ukazuje Vrchlabskou soutěsku bez vody. Nikde žádná záludná kaverna či ostrá skaliska. Prostě pohoda. Tak, určitě, s trochou toho srdíčka… 😀
Cestou si za 2 kila kupujeme oficiální startovní čísla, která jsou propustkou i odpustkem na cestě do labské divočiny.
Jdeme na to. Nasedáme v místě startu sjezdového závodu. Voda je načechraná a hučivě s námi uhání peřejemi, po nichž skáčeme jak na koze. Je to paráda. Dopolední slunce nám tvrdošíjně svítí přímo do očí, takže napůl oslepeni vodou a napůl sluncem si to řádně užíváme. Míjíme most Na Kukačce – poslední místo, kde lze přistát před obtížnou Labskou soutěskou. Následuje relativně mírná rovinka, na jejímž konci se Labe vřítí do Studeného kolena. Za nám otvírá svůj chřtán úzká, nevyzpytatelná a krásná Labská soutěska. Projíždíme ji s respektem a bez kolize. Po chvíli míjíme zakroucenou peřej Esíčko a vodní tříští se necháme unášet proudem až k jezu, který skáčeme v levé třetině.
Následně překonáváme ještě několik menších jezových překážek a užíváme si zpěněných vod. Vysoký a nebezpečný jez ve Vrchlabí většina z nás přenáší. Viki s Tomášem se chvilku ometají v nadjezí, očividně se jim nechce vystupovat. Nakonec jez překonávají úzkou propustí vpravo, do níž se nejdříve řádně rozjet, pak se vměstnat do nízkého profilu, následně skočit do koryta propusti a na závěr projet pod vodopádem zprava přitékající výpusti. Zajímavé místo.
Následuje ještě pár peřejek a zákeřný jez pod mostem, který je nutno projet pravým oknem. Pak přichází volej před jezem s navazující Vrchlabskou soutěskou. Viki to vidí jednoduše – kdo nechce jet soutěsku, může si jen skočit ten jez a pak je dostatek času a místa zajet k levému břehu a vystoupit před soutěskou. Jenže jez najíždíme v pravé třetině a shledáváme, že po doskoku se voda dává do vcelku rychlého pohybu a na nějaké pohodové přistávání u levého břehu to fakt není. Luděk umí rychle pádlovat a stihne to. Já ne. OK, tak si dám soutěsku. Hrdlo soutěsky se až nepravděpodobně rychle blíží. Letím v proudu a když už se připravuji na mocný záběr, kterým se do vývaru pod soutěskou odstrčím, totálně mě zastaví bublina uprostřed nájezdu. Připadám si jak sedláci v pohádce „Hrnečku vař“. Snažím se tou zpěněnou vlnou prokousat a když se skrz ní konečně prokoušu, zeje pode mnou díra jak do pr… Ještě se pokouším o rychlý záběr, ať mě ten vývar dole nesežere. Ale můj ZET Raptor je dobrý parťák, zahučí do hlubiny a hned mě zas vystřelí vzhůru jako špunt. Je to doma.
Po krátkém odpočinku jedeme na druhou jízdu, neboť jak prohodí Viki, „2nd run = double fun“. Já s Luďkem kluky na Labské soutěsce opouštím, stačila nám jedna jízda a chceme se podívat na závod ve sjezdu. Druhou jízdu kluci dávají s přehledem a užívají si ji přesně v souladu s výše uvedeným rčením. Tu a tam nějaký ten eskymáček, ale pod kontrolou a ve vší počestnosti.
Lehké drama se přihodí Filipovi až na Vrchlabské soutěsce, při jejímž probublání se mu doslova roztrhla záď kajaku a ještě mu navíc praskl kšilt na přilbě. Naštěstí se tak stalo pár metrů před cílem.
První máj jsme si řádně užili. Namísto Svátku práce jsme oslavili Svátek Labe 😀.
Tak zas příště.
Zažil a zapsal Petr Smítka
Obrázky z akce
