Den Tříkrálový se nijak nelišil od těch ostatních lednových oblevových pošmourných dní. A přece v něčem ano. Chomutovští vodáci vyrazili na Tanvaldskou Kamenici.
Úvod: Stankáč osloví telefonicky pár svých kamarádů s řečnickou otázkou: na horách je obleva, vyrazíme na Kamenici. Co ty na to? Chytá se Martin a Trnkáč. A tak zítra ráno v šest, na den Tříkrálový, tři nebojsové vyráží do nehostinných končin na pomezí Krkonoš a Jizerek, aby si dali peřeje s příchutí adrenalinu. Dopoledne partička příjíždí do Plavů, sundává ze střechy lodě a přejíždí autem do cíle sjezdu u Jesenného. Cestou se staví u benzinky na kafíčko. „Tak co, chlapi, na běžky?“, ptá se místní čerpadlář. „Ne, na vodu“. Obočí čerpadláře v údivu mizí vysoko nad čelem, „no, tak to přeju pěknou vodu“.
Zápletka 1: Zpět z Jesenného na start se jede vlakem. Kluci nastupují oblečeni v kompletní vodácké výstroji a jsou středem kradmých zpytavých a tak trochu nechápavých pohledů ostatních cestujících. Martin až ve vlaku zjišťuje, že si s sebou zapomněl vzít mince na zaplacení jízdného. Průvodčí se však až do výstupní zastávky neobjevuje, není komu platit.
Zápletka 2: Nástup na vodu v Plavech jak jinak než slajdem po sněhu přímo ze břehu. Horní pasáž na rozpádlování poklidná, tichá, nad řekou se do korun smrků vznáší mlhavý opar. Řeka klame tělem, protože za chvíli přichází první peřejnatý katarakt Držkovských skoků, následuje zatáčka u „pomníčku“. A pak už to jede – „proskok“, „prádelna“, za ní pěkná peřejnatá rovinka… a „soutěska“. Stankáč s Trnkáčem projíždějí v pohodě, Martin se v jednom zrádném místě pod soutěskou zvrhává, proud ho natlačí i s lodí na velký kámen. Zůstává uvězněn pod vodou v lodi hlavou dolů, nemůže ani pohnout rukama stlačenýma pod sebou, takže žádná šance aspoň se pokusit o eskymácký obrat. Předsevzetí „za každou cenu eskymovat“ se během pár okamžiků mění na předsevzetí „za každou cenu přežít“. Šprajda na límci drží jak přibitá, na cestu k hladině se proto Martin musí vysoukat nejen z lodi, ale i ze šprajdy. Daří se mu to – ještě že na šprajdě nejsou našité kšandy. Martin ujíždí bez lodi do peřeje, kde se chytá záchranného kajaku a dostává se ke břehu. Avšak Martinův kajak i s pádlem zůstává i nadále přimáčknutý ke kameni. Na břehu se sbíhají daší kajakáři. Daří se jim házečkou kajak uchytit a nyní se snaží kajak vyprostit. Marně. Až po dlouhé chvíli pekelného vypětí se kajak postupně z vodního sevření vymaňuje, za ním i pádlo, za ním i šprajda. Dole pod peřejí je vše šťastně pochytáno. Konec dobrý, všechno dobré, jede se dál bez ztráty desítky. Tobogán – „slalomka“ – jez – druhý jez – Jesenný – auto – suché oblečení – teplo – klid – bezpečí :-).
A pak vzhůru do Plavů na druhou jízdu. Logisticky i časově je to tentokrát jednodušší, na vodu jde jen Stankáč s Trnkáčem, Martin sváží auto do cíle. Inu, voda je voda, ale teplo je teplo…
Závěr: po návratu domů posílá Stankáč svým dvěma kámošům SMS: „Díky za dnešní super den. A ještě že Martin nechal minci pro převozníka v autě. Už stál na jiné lodi, ale neměl čím platit“.
Vvyprávěl Martin Franc, zapsal Petr Smítka
