Řeka Vohandu je mezi pohodovými vodáky celoročně vyhledávanou destinací a se svou délkou 162 km je nejdelší estonskou řekou. Jezerem, do kterého se Vohandu vlévá, prochází hranice s Ruskem a přestože má toto jezero jednu souvislou hladinu, nese hned 3 názvy – Pskovské, Teplé a Čudské.
Velkou popularitu mezi vodáky řeka získala díky každoročnímu vodáckému závodu Vohandu Maraton. První ročník tohoto 100 km závodu se konal v roce 2006 a na startu se tenkrát sešlo 23 plavidel. Věhlas závodu rok za rokem sílil a s ním rostl i počet startujících. A tak se na startu letošního 14. ročníku závodu Vohandu maraton postavilo takřka 1100 plavidel všech možných kategorií – kajaky, 2-kajaky, kanoe, SUPy, rafty…
Na závodě ani letos nemohli chybět čeští vodáci, letos jsme se tam vypravili v rekordním počtu 5 osob – Zdeněk Herzán a Jirka Choroš Hron s 2-místnou kanoí Tripper a kajakáři Franta Dohnal, Honza Bělka a Petr Smítka, tentokrát všichni tři na seakajakcích Bora-18.
Sraz si dáváme ve středu 18.04. večer u olomoucké loděnice a odtud vyrážíme na 1400 km dlouhou trasu přes Polsko, Litvu, Lotyšsko a celé Estonsko až takřka do ruského příhraničí. V cíli u městečka Voru se ocitáme po bezmála 19 hodinách non-stop jízdy. Cestu si nejvíc užívá Choroš, který se se spacákem zakutá v nákladním prostoru mikrobusu 🙂 Odpoledne dorážíme do kempu, objednaný bungalov je pro nás připraven. Dnes už žádná činnost. Jen tak poleháváme, „lížeme si rány“ z cesty, něco pojíme a večer dáme saunu. Noc je jasná, měsíc jak lampa nad šantánem…
Pátek tradičně věnujeme prohlídce trati – místa přeběhů, kritická místa s kameny a peřejemi. V řece je oproti minulým letům o cca 50 cm méně vody, tvář řeky je jiná. Na vodě si projíždíme nejtechničtější část trasy mezi Leevaki a Rapinou. Zde řeka silně meandruje a následně mizí v rákosovém labyrintu – snažíme se najít optimální trasu. Je nám jasné, že podceněním právě tohoto úseku můžeme při závodě ztratit hodně drahocených minut.
Odpoledne přejížíme zpět na start do Voru k provedení prezentace a vyzvednutí startovních čísel. Pak se vracíme zpět do našeho bungalovu, kde se každý pohrouží do svých předzávodních rituálů, přiravuje si loď, mixuje životadárné gelové a drinkové elixíry, donekonečna zvažuje, jak se na závod obléci – jsme hodně na severu, dle předpovědi má být relativně teplo, ale to se během závodu může klidně změnit, předpověď – nepředpověď…
Brzy zaleháváme, odjezd si stanovujeme na 05:30 hod. Noc je dlouhá, koncert chlapského chrápání a komářího bzučení je neodolatelný 🙂
Ráno rychlá snídaně, ještě za tmy šup do auta a jedeme na start. Startuje se jako každý rok ve Voru na jezeře Tamula, a to hromadně. Vodní hladina podél pláží je plná lodí. Čeká se na 7:00 h., kdy se celá ta vodácká masa chystá vystartovat po výsřelu z děla. Několik nedočkavých kajakářů ale start utrhuje o pár minut dříve a zvuk výstřelu je přehlušen hučením bezpočtu rotujících pádel. Aby se řeka hned po startu loděmi neucpala, startují pomalé kategorie (SUP, rafty) rovnou do výtoku z jezera, zatímco rychlé kategorie (K1, K2, C2) vyrážejí opačným směrem na 5km kolečko kolem jezera.
Vzduch je plný vody, tempo po startu vysoké. Daří se mi držet na vlně rychlému 2-kajaku, na tachometru vidím rychlost 12-14 km/hod. Oproti relativně hluboké vodě jezera je na výtoku mělčina, která rychlost zákonitě silně zbrzdí. Přesto se nevěřícně ohlížím, zda se mi na záď nepřichytil nějaký kbelík. Nic tam není….
Vjíždme do hlavního koryta Vohandu. Proplétáme se mezi rafty a SUPy, každou chvíli dochází k soubojům o pozici, taktizuje se při průjezdu meandrů. Po 30 km příjíždíme k prvnímu přenášení Paidra. Přeběh je dlouhý cca 500 m. Místní kajakáři mají support, který jim pomáhá s lodí. Vidím scénku, jak chlapi v chvatu nasedají do svého 2-kajaku a v dalším okamžiku přepadávají do vody. Práce kvapná…..
Na dalších 10 km do Leevi už se charakter řeky mění, původně lučinami meandrující řeka se zde začíná zařezávat do pískovcových skal, přicházejí i technické průjezdy.
Na přeběhu v Leevi je k dispozici první občerstvovačka. Zjišťuji, že v kamelbacku už mi pití moc nezbývá, tak si jej zde nechám doplnit. Sice mě to stojí pár minut zdržení, ale je to menší zlo než jet na sucho.
Dalších 35 km vede nádhernými pasážemi, krásnou přírodou. Všechno to vnímám a zapomínám na bolest unavených svalů.
Po jezerní hladině přijíždím k předposlednímu přeběhu u elekrárny Leevaki. Vypotácím se z lodi a jakási dobrá duše mi pomáhá přenést kajak dolů pod přehradu. Místní občerstvovačku ignoruji, „bo neni čas“. Do cíle zbývá už jen 25 km. Ani nenasazuji šprajdu, za několika meandry mám vymyšlenou zkratku úzkým náhonem, který je ale nově přerušen propustkem, přes který musím přeběhnout. Přeběh se daří, na rozdíl od včerejšího tréninku se mi napoprvné daří vyškrábat na břeh a nespadnout zpět do bahna. Následuje úsek s hodně exponovanými meandry, včera při tréninku jsem si říkal, že by možná stálo za to vystoupit a kosu cca 20 m přeběhnout, než jet navíc 500 m. Rozhoduji se rychle, zastavuji u břehu a drápu se na břeh. „Are you OK?“ ptají se mě právě projíždějící chlapi na dvoukajaku. „Jasně že OK“. Běžím po drnovaté trávě na druhou stranu k říčnímu korytu. Zrada, všude jsou stromy, nedaří se mi rychle najít místo, kterým bych prosoukal loď dolů na hladinu. Pobíhám po břehu jako dítě bez domova, pak vhodné místo nacházím, nasedám, vyrážím. Míjí mě tentýž dvoukajak a chapi na mě tázavě volají „are you really OK?“ „Jasně že OK, porád“. Ale něco je jinak. Co to je? Kouknu na levou paži a zamrazí mě. Je na ní přichycená nějaká duhová potvora. Snažím se ji smést. Nejde to. Kouknu na ni pořádně – je to rybářská třpytka, která se mi všemi svými ostrými kotvičkami zasekla do trika i do kůže. Pojede se mnou až do cíle.
Pomalu mě dojíždí kluk na rychlé surfski. Chvíli jedeme vedle sebe, pak ale záměrně zvolním. Blíží se další natrénovaná zkratka. Kluk o ní evidentně neví a pokračuje do dlouhého meandru, já prudce zatáčím do uzounkého kanálku ve břehu. Až do cíle toho kajakáře neuvidím, dojíždí dlouho za mnou.
Poslední přeběh u elektrárny v malebném městečku Rapina. Bělostný kostelíček, romantický zámeček a zasr…nej protivítr. U břehu čeká dvojice pomocníků, kteří mi berou kajak a vybíhají s ním přes hráz. Rychlé pohyby nemají evidentně moc pod kontrolou, při manipulaci s kajakem mě sráží k zemi. „Are you Ok?“ No, hlavně mi s tím kajakem neutečte, pěšky do cíle jít nechci.
Zbývá posledních 10 km do cíle ve Voopsu. Je to posledních 10 km, než se Vohandu rozpustí v jezeře a pak v moři. Nejdelších 10 km z celé trasy. Široké koryto, kde už nejde nic vymyslet, jen makat, vzdorovat sílícímu protivětru a dětinsky se sporttesteru ptát, kdy už tam budem.
No a pak je tu silniční most, cílová brána s fotobuňkou, usměvavá holka předávající medaili, usměvavý fotograf…. Plahočím se s lodí k našemu autu, podlamují se mi nohy. Už je to za mnou. Bylo to krásné a bylo toho dost. Dneska už v životě nechci pádlovat.
Marně se snažím sejmout z paže zaseklou rybářskou třpytku, tak sundávám triko přes hlavu i s ní. Jenže jeden volný háček – mizera se mi při tom zaklesne do spánku. To snad není pravda. Kolemjdoucího Estonce žádám o pomoc. Je v pohodě, přidrží prstem kůži u spánku a škubne. Háček je venku. „Are you OK?“ Jasně, že jsem OK. Díky. To nevymyslíš….
No a jak jsme si na trati počínali
- C2 Zdeněk Herzán – Jirka Choroš Hron: 2.místo v kat.C2, celkově 34. místo, čas 9:41 hod.
- K1 Petr Smítka: 9. místo v kat. K1 (1.místo mezi seakajaky), celkově 19. místo, čas 9:21 hod.
- K1 Honza Bělka: 17. místo v kat. K1, celkově 39. místo, čas 9:53 hod
- K1 Franta Dohnal: 30. místo v kat. K1, celkově 80. místo, čas 10:46 hod
Videa z akce
- Petr Smítka – trenink 19.04.19
- YouTube – start na jezeře Tamula 20.04.19
- YouTube – sestřih z nejzajímavějších pasáží trati 20.04.19
- YouTube – zážitky z pomalejších plavidel 20.04.19
Obrázky z akce
- Cílové foto
- Petr Smítka
- Jirka Choroš Hron – coming soon
- Franta Dohnal
- Honza Bělka – coming soon
