V úterý k nám od Atlantiku dorazil relikt bouře Francis a vítr kulminující odpoledne na nějakých 50 km/h (s poryvy až 75 km/h) nám kapku pročistil vzduch. To se nedá dělat nic jiného, než zajet na loděnici, naložit na střechu svou surfski Stellar SEI 2G a vyrazit na nejbližší větší vodní pláň, kterou je Nechranická přehrada.
Na vodu nasedám pohodlně v závětří na pláži u Lomazic, pak vyjíždím z poklidné zátoky do hukotu větru.
Chvíli jedu kolmo na vlny, ale pak už mi to nedá a stáčím špičku po vlnách, přímo proti 8 km vzdálené hrázi.
Zpočátku jsou větrné vlnky skoro bez energie, legračně kolem mě bobtnají a zase mizí. Uprostřed přehrady už do nich splašený vítr přece jen něco energie předává a začínají nabývat na síle. Nikdy na své krátké dráze nenasají sílu mořských vln, ale i tak je zábavné si na nich hrát, pádlovat a občas se po nějakém vlnovém setu pěkně sklouznout.
Nejzajímavější pasáž přichází kousek před cílem, kdy se větrné vlny skládají s vlnami odraženými od hráze. Vlní to zde ze všech stran a lítám na surfski jako na splašeném koníkovi.
K večeru vítr utichá a vlny jdou spát. Já taky.
Bylo to prima. 
Zapsal a zažil Petr Smítka
