Surfski Stellar SEI Sjaelland Island, Dánsko, 11.08.19
Ve čtvrtek dopoledne vyrážím na sever, v pátek dopolende po krátkém spánkovém breaku se registruji na závod Dalsland Kanot Maraton, v sobotu ráno startuji a odpoledne projíždím cílovou bránou. To je ve zkratce podstata mého povídání o účasti na tomto závodě popsané na tomto prolinku.
Má původní představa, že si v následujících dnech pojezdím někde po švédských jezerech či na mořských vlnách bere za své. Předpovědní mapa mi nekompromisně sděluje, že se na Švédsko žene deštivý nečas s větrem mířícím kolmo k pobřeží. Selanka v dešti na jezeře je pro mě nepředstavitelná, jezdit po moři se silným bočním větrem mě také nenaplňuje.
Povětrnostní prognóza však prozrazuje, že na dánských ostrovech by mělo zůstat slunečno. Vítr sice bude, ale na rozdíl od pevniny najdu na ostrově vždy úsek, kde vítr i vlny poběží podél pobřeží. Ještě v sobotu pozdě odpoledne tedy sedám do auta a vyrážím podél švédské riviéry na jih. Kdesi u městečka Angelholm zajíždím do lesíka na přespání.
Ráno z netu vytahuji informaci, že poblíž Angelholm spadlo v polovině 20.století UFO a dnes na tom místě stojí památník. Jedu tam. Uprostřed příbřežního borového lesíka nacházím opravdu mýtinu, na níž je pomníček s malým letajícím talířem. Nikdy tu nic takového ve skutečnosti samozřejmě nespadlo. ale jeden sci-fi spisovatel to popsal tak barvitě a zaujal tím tolik lidí, že tu ten pomník prostě postavit museli.
Na trajektu z Helsingborgu do Helsingoru přes úžinu Oresund si kupuji lékořicové bonbóny. Ujíždím na nich a jak posléze zjišťuji, ujíždí na nich celá Skandinávie. Nikdo přesně neví proč. Ani Skandinávci….
Vyloďuji se na dánském ostrově Sjaeland kousek od hradu, kde si Hamlet kdysi lámal hlavu, zda be or not to be. Vítr vane od jihozápadu, pro své dnešní DownWind Session tedy vybírám cca 20 km úsek podél pláží táhnoucích se od vesničky Liseleje na severovýchod. Moře se vlní docela dost, vlny u písečných břehů se zostra lámou. Odjíždím jako obvykle nějaké 2 km na moře, abych byl z dosahu příbřežního chaosu. Vlny jsou rychlé a jdou mírně z boku, nedaří se mi je chytat a převalují se přese mě. Zkouším si je osedlat znovu a znovu, připadám si jak v nějakém westernu při krocení koní 🙂
Zhruba v polovině trasy mě 2x míjí červený záchranný člun. Jen na sebe mávneme a jedeme každý svým směrem. Kousek před cílem se do hukotu moře začne mísit ještě jiný, pronikavější zvuk. Je to vrtulník. Nejdříve kolem mě prolétne, pak se ve vzduchu vedle mě zastaví a zírá na mě. Tak mu zamávám. Žádná reakce. A tak si dál kloužu po vlnách až k cíli mé trasy. Kousek před cílem mě opět dojíždí červený záchranný člun a posádka mi kyne, ať k nim popojedu. Máš potíže? Nemám. A neviděls cestou někde kajakáře, který by měl nějaké potíže? Neviděl, ale po pravdě, přes ty 2-metrové vlny bych ho neviděl, i kdyby byl třeba jen 50 m ode mě. OK.
Přistávám u břehu, od parkoviště ke mě přibíhá četa červených záchranářů. Jsi OK? Jasně že jo. Co se děje? Nakonec se dozvídám, že se během dne asi nějaký domorodec na své zahrádce zadíval dalekohledem na moře, zahlédl na horizontu ve vlnách kajakáře a v přesvědčení, že je ten kajakář v nesnázích, zavolal na 112. Omlouvám se červeným chlapům za marný výjezd, ale berou to s úsměvem, prý je aspoň zábava. S palcem nahoru hodnotí mé bezpečnostní vybavení a vesele nasedají do svých LandRoverů…
Zase je ticho. Přejíždím do místa zvaného Heather Hill – písečné duny porostlé fialovým vřesem, kolem se v bázni boží popásají ovečky a dole pod útesem zuří příboj. Mystické místo. Přespávám kousek odtud, za horizontem tuším věže Hamletova Elsinoru a vím, že be je lepší než not to be.
Surfski Stellar SEI Langeland Island – Dánsko 12.08.19
V pondělí ráno přejždím ze Sjaelandu po impozantním placeném mostě přes průliv StoreBaelt na ostrov Fyn a odtud po dalším mostě na ostrov Langeland. Vítr má dle prognózny i dnes vanout od jihu, ideální trasu pro dnešní Downwind Session stanovuji podél západní pobřeží Langelandu od jihu na sever s tím, že v polovině trasy budu míjet příjezdový most u městečka Rudkobing. Langeland je jiný než ostatní dánské ostrovy. Je stranou všeobecného shonu a podnikání, jsou tu i lesíky, malebné hrázděné domečky, uzounké silničky….. a klid.
Vítr se oproti předpovědi trochu stáčí a vane víc z boku, navíc prvních 6 km musím namáhavě pádlovat proti větru mělčinou podél písečné kosy, abych se vůbec dostal na otevřené moře. Pak se konečně stáčím do směru vln. Je to pěkné klouzání. U mostu jsou svislé břehy, vlny zde oscilují všemi směry, skáču na nich jak na zdivočelém zvířeti. Za mostem vlny ustanou a pádlování ztěžkne. Mělčina. Odkláním se tedy od své původní trasy dál do moře. Po pár kilometrech už je zase hloubka a s ní i vlny. Nejdříve jen takové menší, nesmělé, ale postupně sílí a nabývají na rychlosti i na výšce. A všechny vlny jdou jedním směrem, a to tím mým. Učebnicový Downwind, řekl bych.
V noci přejíždím trajektem na sousední ostrov Lolland. Vítr má totiž zítra vanout od západu, a nejbližší pláž táhnoucí se od západu na východ je právě zde. Přespávám na pláži. Leje, burácí vítr a v autě mi bzučí komáři. Ani mě ani jim se ven nechce. Nakonec se nějak domluvíme a všichni sladce usneme.
Surfski Stellar SEI Lolland Island – Dánsko 13.08.19
Prší, fouká, je chladno. Dle prognózy by se počasí mělo kolem 15. hodiny vylepšit. Za deště sundávám loď z auta a nasedám na vodu. Mrak z nebe mizí a vyklube se sluníčko a moře i pláže kolem se rozehrají všemi barvami. Vítr se sice trochu zmírnil, ale vlny ze setrvačnosti mají ještě docela sílu. Jsou to takové velké mořské duny. A směřují oproti předpovědi stejně jako vítr šikmo ke břehu. Jízda za těchto podmínek není snadná, musím čelit vysokým bočním vlnám a zároveň si hledat pro surfování menší vlny v mém směru.
Ve 2/3 trasy se náhle zatahuje, silné poryvy mi tahají pádlo z ruky, vodní hladina kolem zčerná, doposud šumící vlny začínají řvát. Tady nechci být. Prchám v surfu na břeh, přičemž se musím komplikovaně vyhýbat kůlům, mezi nimiž jsou pod hladinou nataženy rybářské sítě.
Po hodině živly zase zkrotnou, kraj se zaleje sluncem a já vyrážím na moře dát si poslední třetinu vytyčené trasy.
Pár kilometrů přede mnou se na moři ve věčném kolotoči míjejí trajektové lodě spojující dánský přístav Rodby s německým Puttgardenem. Za pár hodin, už v suchu a s loděmi na střeše, se na jeden z těch obřích trajetků naloďuji a opouštím Dánsko. Zítra má vanout od západu, pro svou zítřejší štaci stanovuji úsek u Warnemünde.
Video nenatáčím, mám plnou paměťovou kartu. Na zítřek to nějak pořeším.
Na noc zajíždím do lesíka poblíž Lübecku.
Surfski Stellar S18R Warnemunde – Německo 14.08.19
Vítr má vanout od západu, ale až odpoledne. Dopoledne proto věnuji prohlídce Lübecku. Vzhledem k tomu, že si Lübeck své postavení vydupal jako jeden z hlavních členů hansovního spolku, očekávám pulsující moderní město plné shonu a byznysu. Namísto toho vjíždím do města zeleně, usměvavých vyklidněných lidí a historických památek.
Přejíždím do přímořského letoviska Kühlungsborn. Je horko, moře pěkně vlní, ale na západě se zlověstně kupí hradba bouřkových mraků a rychle se blíží. Prognóza sice tvrdí, že za půl hodiny bude zase sluníčko, ale pohled na oblohu černou až k obzoru mi říká, že slunce tu už v životě nevysvitne. Za půl hodiny se však přeháňka přežene, Němci vylezou z cukráren a restaurací zpět na promenádu a svět se točí dál jakoby se nechumelilo.
Tentokrát nepojedu na SurfSki, ale na seakajaku. Dlužím mu tu jízdu. Nemohu přeci dopustit, aby se za celou tuhle skandinávskou odysseu ani jednou nedostal na vodu.
Pokládám loď na vodu – něco je jinak. Nejsou vlny. Není vítr. Takhle jsem si finále mé cesty nepředstavoval 🙁
Ale nevadí, tak si aspoň v klidu zapádluji. Ono moře stejně neumí být nikdy úplně v klidu.
Vyrážím od pevniny dál na moře. A hle, motor naskočil, živly obživly a vítr i vlny jsou tu zase zpět. Mám před sebou dobře známou trasu, po které jsem již tolikrát pádloval při závodě OstseeCup nebo i jen tak, pro potěšení.
Je to pěkná jízda, shledávám, že seakajak Stellar S18R se chová na vlnách naprosto báječně, chytá vlny, klouže po nich, žádná rychlost mu není cizí. Je relativně stabilní, mohu si dovolit pádlovat i v rozbitém terénu, kde bych už na vratší lodi musel vylehávat na pádlo. Přitom díky oblému trupu nemá tendenci kopírovat boční vlny a sedí na vlně jak přibitý.
Příjezdem k plážím Warnemünde končí má skandinávská odyssea. Bylo toho tak akorát, o moc víc by už asi moje tělo nepobralo. I tak se několik dalších dní musím dávat dohromady. Ale stálo to za to 🙂
Zapsal a zažil Petr Smítka
