SurfSki Camp GranCanaria 22.01.-29.01.2017

Jednoho prosincového dne jsem se při hledání čehosi na webu doklikal na upoutávku společnosti LivingSea s nabídkou lednového týdenního soustředění v mořském pádlování na Kanárských ostrovech. „Ano, máme ještě volno, pošli přihlášku, těšíme se na Tebe“ – tak zněla zpráva na můj dotaz ohledně volných míst. Nebylo tedy nač čekat, hned jsem si koupil letenku, vyplnil přihlášku, uhradil požadovaný peníz a začal se těšit. Z LivingSea mi sice hned druhý den odpověděli, že se spletli a že už pro mě volné místo není a navíc je tento turnus určen jen pro Elite závodníky, ale podařilo se mi je přesvědčit, že jindy nemohu a že jim věřím, že jedno místo pro mě určitě ještě najdou. A „rádcové našli“ 🙂

Po 5-hod. letu ze zamrzlé Vídně stojím na půdě věčně jarního ostrova GranCanaria. Mou žádost dostat se z letiště do centra hlavního města las Palmas (cca 25 km) si letištní taxíkáři mezi sebou přehazují jako horký brambor – právě v tento den a hodinu je celé centrum města pro autodopravu uzavřeno kvůli probíhajícímu tradičnímu maratónskému běhu městem. Netlačím na pilu, stačí, když mě vyklopí někde na periferii, zbytek klidně dojdu. Nějakých 1,5 km pěšky do centra dávám v pohodě, další cca 2 km trávím hledáním svého hotelu. Ale zadařilo se, konečně ze sebe mohu strhat 3 vrstvy zimního oblečení a přehodit se do letního.
Krátká obhlídka města – pláž, palmy, přístav, široké bulváry, stinné uličky, obchody, kavárny, kavárničky, restaurace, hodně aut a hodně lidí. Podél moře frekventovaná 4-proudá silnice, vedle ní moderní cykostezka plná cyklistů a vedle ní chodník plný kondičních běžců. A vedle něj urolbovaná písečná pláž se 2 polehávajícíma holkama, 3 posedávajícími teenagery a 4 kajakáři chystajícími se na vodu.

Je pondělí dopoledne, scházíme se v sídle společnosti LivingSea. V místnosti se vítám s ostatními účastníky akce – většinu z nich znám ze závodů anebo z videí a trošku (potají) polykám naprázdno – fakt to jsou kluci jezdící světovou špičku. Chvilku si tu připadám jak strejda z venkova. Ale všichni jsou to pohodoví kluci, budeme dobrá parta.

V pondělí i v úterý fouká pěkný vítr a jsou vlny podél pobřeží, oba dny tedy vyrážíme na long trip. Dle předchozí dohody jdu na deblkajak s místním mladým, ale zkušeným kajakářem Davidem, abychom Elite kajakářům jedoucím na singlkajacích stačili. Ale záhy shledávám, že ani s delbkajakem nemáme žádnou šanci se jich udržet, ujíždějí nám takovou rychlostí, že mi to připadá mimo fyzikální zákony. Jsem z toho překvapen, můj parťák David frustrován. Šéf akce Estéban nám však vysvětluje, že 2-kajak na moři vůbec nemusí být rychlejší než singlkajak. Hodně záleží na délce vln – když jsou vlny relativně krátké, 2-kajak se do nich se svou délkou prostě nevejde a potenciál vln není schopen využít, zatímco singlkajak ano. A tak pokračujeme s Davidem dál a najednou se něco změní – vlny jsou vyšší, ale také delší. Loď začíná po jejich úbočích klouzat takovou rychlostí, že ani nestíháme pádlovat. Na tachometru vidím 21 km/hod., doháníme ostatní kajakáře a  jako tryskáčové vjíždíme v cíli skoro až na písečnou pláž. David je sice promrzlý, ale šťastný z toho povedeného skluzu. Jeho sebevědomí je zpět. I já se raduji, takhle rychle jsem asi ještě nikdy nejel.

Je středa – pro mě velký den, jdu prvně na singlkajak. Nefouká, ale na nedalekou pláž Canteras přicházejí z Atlantiku pěkné vysoké swellové surfovací vlny. Chvilku mi trvá, než se dostatečně osmělím a najedu s vratkým kajakem do surfovací zóny. Mezitím už kluci mají několik jízd za sebou. Tu a tam se někdo z nich převrátí a pak se v příboji souká zpět na palubu…. Opatrně dávám jednu, druhou, třetí jízdu a hodně si vybírám, aby se za mnou nevztyčila ta přepadávající roládová vlna. Při jedné takové jízdě cítím, jak s vodní hladinou klesám někam dolů. Kluci okolo na mě volají a gestikulují, ať to rozpálím na plno. Tak to rozjíždím na plný pecky. Hladina pode mnou se začíná naklápět a když se letmo ohlédnu, vidím ji tam – vysokou, mohutnou, nekompromisní vodní hradbu, která se postupně začíná s obrovským hukotem lámat a já před ní z kopce surfuji skoro až na pláž. Srdce mám až v krku, vodu všude. Docela bylo prima vidět, jak ti Elite kluci na mě nadšeně a uznale mávají a v autě se pak svorně shodli, že nejlepší vlnu dne jsem si osedlal já.
Odpoledne se už nikomu na vodu nechce. Ale je hezky a teplo, a tak jsem si v loděnici půjčuji kajak a pádluji si podél pobřeží kolem starého města s katedrálou Santa Ana. K loděnici se vracím až za soumraku, který v těchto končinách rychle přechází v noc. Jsem překvapen, jak to na pláži i po soumraku žije, lidi zde hrají plážový volejbal nebo jen tak leží na písku, v loděnici děti cvičí, protahují se anebo trénují na trenažérech… Z tréninku se prý chodí domů běžně tak kolem 21. až 22.hodiny a rodinná večeře začíná kolem 23. hod.

Ve čtvrtek všichni účastníci kursu včetně šéfa akce odlétají na závody na sousední ostrov Lanzarote, už se neuvidíme. „K mým službám“ se mnou zůstává pouze můj parťák David.
V poledne jdeme na vodu na pláži AlCaravaneras. David konstatuje, že SurfSki je závodní kajak a proto se nesluší, aby se na něm jen tak extenzivně popojíždělo a že nejvíc se člověk stejně naučí při intenzivním tréninku. A tak jezdíme různé sestavy kratších i delších úseků s  odpočinkovými prolukami. Nevadí mi to, ale mám trochu potíž s příbřežním vlněním ze všech stran, snažím se oprostit se od všech rušivých myšlenek a představuji si, že jsem jen já a kajak a pádlo a moře. Pomáhá to, ale chce to čas…
Další trénink si domlouvám na 19:30 hod. (tedy 1,5 h po setmění), kdy se připojím k tréninku místních klubových kajakářských masters = seniorů. Řadíme se i s loděmi na pláži do lajny a na znamení vyrážíme k vodě. Všichni naskáčí do lodí jak vrabci a mizí ve tmě, zatímco já ještě pořád nalézám…. No, dalo se to čekat. Zklidňuji se, soustředím se na správnou dynamiku pádlování a mizím ve tmě za nimi. Na otočce u nejvzdálenější bóje už peloton mám na dosah, na rovince zpět k pláži už jedu první. Nyní vyskočit z lodi, běžet po písku k trenérovi, otočka a vše ještě jednou. Do cíle dojíždím jako první, kousek za mnou dobíhá urputný Stefano. S úsměvem si plácneme dlaněmi, utrousíme „good race“, trenér utrousí „good job“ a jdeme do druhé části tréninku – starty z vody. Stojíme v řadě s loděmi, voda po kolena, na signál chlapi skočí plavmo do lodi a rychle odpádlují do tmy k bóji, já plavmo přepadávám při nasedání po hlavě do vody a plácám se tam jak vorvaň. Druhý pokus je lepší, mizím ve tmě, u bóje už chlapy mám. Jedu zpět k pláži, kloužu na bílém kajaku po té zvlněné temné hladině a je mi dobře na duši i na těle.

Je pátek, za doprovodu Davida vyrážím na vodu z pláže AlCaravaneras.. Úvodních pár km po relativně klidné hladině přístavu se pádluje skvěle, klidný dlouhý záběr, jede to. Pak vyjíždíme víc na moře a pohoda je ta tam – větrné vlny přicházejí zleva a ze předu, swellové vlny (to jsou ty větší a delší, které se utvoří někde daleko na moři a cestují k pobřeží), přicházejí zleva zezadu a kolmo zprava ještě přicházejí vlny odražené od pobřeží. Vizuálně to ani tak moc dramaticky nevypadá, ale tělo ty vibrace a impulsy ve vratké lodi čile vnímá a nedovoluje mi pádlovat tak, jak jsem zvyklý. Fixuji si do paměti pár jednoduchých pouček, na co se mám soustředit a ty jsem si i v těch nejkritičtějších momentech opakuji pořád dokola jak mantru. Měníme směr po vlnách a po větru. Turbulence ustávají, tělo se jako mávnutím kouzelného proutku uvolňuje, už zas umím pádlovat a loď se mi po vlnách krásně rozjíždí. Konec dobrý, všechno dobré 🙂

Na sobotu je dle předpovědi hlášeno pěkné počasí, a tak si po dopoledním tréninku na vodě půjčuji auto a vyrážím po klikatých silničkách do hor. Tak jak stoupám, míjím postupně jednotlivá vegetační pásma, Dole u moře léto, kousek výš přejíždím do jara plného kvetoucích stromů, v 1 km nad mořem se dostávám do oblasti věčného mraku. Z něho záhy vyjíždím a v nadm.výšce 1,6 km vjíždím do oblasti hustých borových lesů a špičatých skal. Jim dominují dva vrcholy pozoruhodné – Roque Nublo (1813 m), který si dali GranKanárci do svého znaku a Roque Bentayga (1414 m), který se ve středověku stal posledním útočištěm původních ostrovních obyvatel, než je pohltil nápor Španělů.

Výlet za lednovým pádlováním v Atlantiku se vydařil, poznal jsem prima lidi, viděl jsem nové a krásné kouty Zeměkoule, získal jsem nové zkušenosti a hlavně jsem si pořádně zapádloval.

Petr

Záznamy Garmin Connect

Obrázky z akce

[peg-gallery album=“http://picasaweb.google.com/data/feed/api/user/113972856604515363965/albumid/6384846526891334417?alt=rss&kind=photo“ ]

[peg-gallery album=“http://picasaweb.google.com/data/feed/api/user/113972856604515363965/albumid/6385133599124563345?alt=rss&kind=photo“ ]

Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..