Počasí je stabilní, žádný déšť na obzoru, vody v řece Enns tak akorát. Pro bezpečnost akce tedy podmínky splněny, a tak vyrážíme na Enns v úseku GesäuseEingang – Gstatterboden.
Jedeme ve třech, Jana s Ondrou na nafukovačce Orinoco, já na Raptorovi. Lodě si vynášíme podél vody ještě kousek nad železniční most. Voda je tu ještě celá zdivočelá z Gesäuse kataraktu, cítíme nekompromisní sílu vodní masy. A i když má Enns aktuálně letní nižší vodní stav, aktuálně v ní teče cca 75 m3/s, což je takřka 7x tolik než v nedaleké řece Salza
Peřejnatý vydatný úsek kolem ostrova dáváme samozřejmě zleva. Pod peřejí si vytíráme oči. Řeka se jako mávnutím kouzelného proutku mění a jen tak vlídně teče.
Po 3 km vysedáme vlevo u dlouhé pláže a pěšky se necháme vést nenápadnou stezkou lesíkem k železničnímu viaduktu. Kráčíme širokým bílým štěrkovým korytem. Uprostřed, napůl schovaný pod kameny, zurčí malý potůček.
Za zatáčkou se údolí rychle zužuje do skalní soutěsky. Stoupáme proti proudu bystřiny. V překonávání skalních stupňů nám pomáhají jistící lanka a ukotvené žebříky. Pronikáme stále hlouběji do nitra skalního masívu, soutěska se zužuje místy až na šířku ramen.
Blížíme se k cíli naší štace, dál už to bez horolezecké výstroje nepůjde. Z nebe k nám padá vodopád. Vlezu pod něj a cítím, jak mě do ramen bodá milion jehliček (vestu ani přilbu nesundávám ani náhodou). Když z pod vodopádu vylezu, jsem celý posypaný drobným štěrkem 😀
Pokračujeme v plavbě. Voda v Enns si jen tak teče, ale jakmile se koryto jen trochu víc nakloní anebo zabalvaní, hned je připravena přetvořit se do parádních peřejí.
Orinoco končí na vysedacím místě u mostu nad obcí Gstatterboden, já na kajaku sjíždím mírným proudem o cca 2 km níže prubnout údajně čtyřkovou peřej u Weissbachu. Prohlížím si ji od kolejí. Je to zvláštní peřej. Vpravo v hlavním proudu leží napříč obrovské balvany a proud se o ně tříští, tam se mi nechce. Svou lajnu modeluji v levé třetině. Pak vyrážím. Jakmile z poklidného nájezdu vjíždím do bílé vodní masy, cítím opět její skrytou sílu. Snažím se držet směr, zdivočelá řeka mi ho ale evidentně nechce dopřát. Trochu se pereme. Ale dávám to.
Kousek pod kataraktem se řeka rychle ztiší a snaží se mě ukonejšit předváděním „tisíců odstínů modři“.
Jojo, známe se dobře.
Zapsal a zažil Petr Smítka
