Povodňová Ohře 05.02.21

Do zmražené a pod sněhem odpočívající české kotliny koncem ledna dýchla teplá atlantická bublina. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. V teplém vzduchu sníh začal mizet před očima, v korunách stromů se rozezpívali ptáci a ztichlá koryta řek se naplnila vodou.

A hodně se naplnila vodou.

Např. v Ohři během 2 dní vzrostl průtok ze zimomřivých 7 m3/s na parádních 200 m3/s.

V takových okamžicích vodák odloží notebook, běžky i cokoli jiného, co v tu chvíli není důležité, a vyráží na vodu.

V pátek voda kulminuje, v sobotu už by dle předpovědi opět mělo přituhnout. Kostky jsou vrženy. Chvíli váhám, zda si řeku sjet na plasťáku, na seakajaku či na sjezďáku. Každý z nich má své přednosti. Nakonec se intuitivně rozhoduji pro tu nejvratší, nejméně pohodlnou, ale nejvíce vyzývavou variantu – pro sjezdový kajak.

A nelituji.

Řeka korytem přímo letí. Tam, kde při normálním průtoku bývají kameny či stupně, jsou nyní jen táhlé vlny. Na prvních kilometrech mě překvapuje jejich nekompromisní síla. Vodní víry s lodí cloumají ze strany na stranu, chvíli mi trvá, než se v nich dokážu uvolnit a neprat se s nimi. Řeka se mnou upaluje, i na klidných úsecích mi sporttester ukazuje rychlost 18 km/h.

Blíží se peřej Hubertus a těším se na její zpěněné vlny. Karlovarští slalomáři zde mají většinou celoročně nataženy branky, při větší vodě ale plavou v proudu a jsou nebezpečné. Tentokrát vody teče tolik, že se v proudu zmítají i některé příčné dráty, na kterých jsou branky osazeny.
OK, přenáším 🙁

V rychlém proudu přijíždím do vzdutí nad jezem v Dubině. V místě jezu je jen dlouhá vlna, kousek pod jezem si ale užívám pěkného zpěněného rodea, protože se tu setkávají 2 dominantní proudnice.

Následuje soutěska nad Kyselkou, za normálního průtoku pěkná peřej, nyní mocný proud s táhlými příčnými vlnami. Míjím „potěmkinovy kulisy“ bývalých výstavních lázní Kyselka, projíždím dlouhou šumivou peřejí k Radešovu, kde se řeka u unikátního dřevěného mostu zklidní a tiše mě unáší k místnímu zabijáckému jezu.

Už z dálky slyším, jak to v něm duní – v jeho válci rotují ohromné kmeny. Po několika zátočinách projíždím velichovským vzdutím a následující pěknou dlouhou peřejí, poslední na mé trase.
Po 25 km svou plavbu ukončuji u mostu ve Vojkovicích.

Ještě téhož dne večer začíná přituhovat a teplota se nad bod mrazu na nějaký čas nevrátí. Vodní živel se zklidňuje, džin se vrací zpět do lahve a řeka se opět ukládá do přerušeného zimního spánku.

Až se zas probudí, budu u ní.

Zažil a zapsal Petr Smítka

Video z akce

Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..