Ve druhé polovině dubna se zima vzepjala do poslední předsmrtné křeče a do české kotliny vysypala vagóny sněhu. Na konci dubna už však zima fakt nemohla, skončil tak čas zimních rádovánek a začal konečně čas radovánek jarních. Z opatrně tajících šumavských svahů začal do Otavy zurčet bezpočet pramínků, potůčků i bystřin, zamrzlá příroda ožila. A s ní ožili i vodáci, vymrzlí z předchozích dvou víkendů a sjeli se na Otavu rozproudit krev v žilách a pozávodit ve sjezdu na divoké vodě. Na poslední dubnový víkend bylo totiž na Otavu vypsáno mistrovství ČR veteránů ve sjezdu a zároveň i závod Českého poháru. Původně se měl závod jet na peřejnaté, členité a krásné trati Čeňkova Pila – Rejštejn. Na základě prognózy vývoje počasí se však organizátoři závodu rozhodli přemístit závod na náhradní trasu z Radešova do Annína, která sice nijak zvlášť náročná není, je navíc relativně krátká, ale peřejky tu nějaké jsou a koryto je pro lodě vcelku vlídné a nebouchá se.
Do údolí Otavy příjíždíme na kolem večer. Na šumavských stráních ještě leží sníh, ale dole v údolí je prachsprosté jaro. Ještě před soumrakem dáváme sjezďáky na vodu a projíždíme si závodní trať. Aspoň se nám bude dobře spát. Ranní zamlžené sychravo je neslučitelné s představou, že bychom měli chtít jít na vodu, ale sluníčko brzy s mlhou zacloumá a nastartuje krásný svěží jarní den. Start je až kolem poledne, máme tedy čas a dopoledne si dáváme ještě jednou sjezdovou trať. Za 10 minut jsme v cíli, a tak pokračujeme po vodé dalších 20 min. až k Dlouhé Vsi. Cestou si i trochu poblbneme v jedné s peřejí.
Blíží se start. Trať je opravdu velice krátká, ti nejlepší ji jezdí kolem 8,5 minuty. Rychlým „chrtům“ to asi vyhovuje, mě by spíš vyhovovala delší trať, kde se projeví i vytrvalostní složka síly. Tahám za pádlo, jak to jen jde, snažím se trefovat se do optimální stopy. Minuty kupodivu běží docela rychle, blíží se cíl. Na břehu periferně registruji postavy měřící mezičasy. Když je míjím, povzbudivě na mě pokřikují – aha, to není na mě, dojíždí mě Michal Odvárko startující interval za mnou. Úzký průjezd podél pravého břehu, za ním most přes řeku, poslední peřej, za ní krátký „volej“ a bílý cílový stan. Posledních pár finišových záběrů, pak písknutí a ticho. Je to za mnou, rychleji to nešlo.
Krátké vydechnutí a pak pokračujeme v poklidném pádlování peřejkami (a mělčinkami) až k Dlouhé Vsi. Na rozdíl od cíle u Annína je tu klid a prostor na převléknutí a navázání.
Vracíme se zpět do kempu v Radešově na ceremoniál vyhlášení nejlepších závodníků a pak hned nahoru na soutok Vydry a Křemelné. Na vodočtu je 80 cm – na sjezdovém kajaku by to byla rasovina, ale na plastovém kajaku si to nemohu nechat ujít. Je to jako vždy nádhera – gotický tichý majestát smrků a barokní tvary hučících peřejí, chladivá vodní tříšť a slunící se pryskyřníky v poklidných lagunkách… V Radešově opět přesedáme do sjezdových kajaků a „valíme“ až k mostu u Dlouhé Vsi – každá minuta na sjezďáku v peřejkách dobrá.
A jak dopadli chomutovští kajakáři při závodech?
- Jirka Nachtigal: 7.místo v kategorii do 23 let, celkově 23.místo
- Petr Smítka: 3 místo v kategorii Veteráni, 4.místo ve sloučené kategorii Veteráni+Veteráni starší, celkově 36.místo
- Jana Tykalová: 3.místo ve sloučené kategorii Veteráni+Veteráni starší, celkově 28.místo
Petr Smítka
