Když se jela Kamenice, to vám byla veselice, hujája hujája, hujajaja.
To je začátek letitého, ale do písmene prožitého songu chomutovských vodáků a s tímto úvodem bychom mohli uvést dobrodružství chomutovských vodáků v peřejích Tanvaldské Kamenice. Vyrazila na ni dobrá parta 6 nebojsů, vesměs chlapsky málomluvných a střídmých na sdílení svých dojmů. No, něco tentokrát bylo jinak, o své dojmy se podělili hned 2 z nich.
Tak se na to podívejme:
Martin Franc:
Stankáč sestavil tabulky plánu akcí na divoké vodě. Jako první byla Kamenice 23.4. 2022.
Do tabulky se napsali: já, Luďa, Honza (zvaný Pakistánec). Dohoda zněla jasně, v pátek navázat lodičky, v sobotu brzy ráno vyrazit a v Praze sraz s Trnkáčem a přistoupil jsem i já. Přijelo auto a v něm i Viki s Jitkou.
Vyrážíme směr Plavy. Cestou veselá debata o tom co se děje v okolí. Pěkně jsme se pobavili.
Po příjezdu do Plavů „do gumy“. Jsme nejspíš první, kdo jde na vodu. Rozpádlování, po chvíli přicházejí Držkovské schody, zvedám. Otáčím se, Luďa taky zvedá. Stankáč jen kroutí hlavou. Voda je studená, ruce zebou. Před soutěskou znovu zvedám jednou, dvakrát a potom vyšlápnu. Jen vystrčím hlavu z vody, mohutným hlasem vypouštím z úst jadrná slova: já jsem ale č…. Lodička mi projede soutěskou a já si jí dám po levém břehu hore dole kopcom.
Dík parťákům pod soutěskou sedám do lodičky. Dopádlujeme k Tobogánu, Honza jako první. Vidím jej, jak slajduje po skále. Najíždím po něm, vyvalím oči, voda mě navede na skálu, taky slajduji – nedobrovolně. Pod soutěskou zůstávám břichem lodi na skále, snažím se udržet nad hladinou. Nedal jsem to. Opět se snažím eskymovat. Slabý morál, vykopávám se. Poté pro mě přejede raft.
Snažím se držet skály, ale proud je silný a tahá mě zpět do balíku, už bez lodičky. Je to boj, voda není dobrá (lepší pivo v žaludku nežli voda na plicích). Zase se šplhám po stráních levého břehu. Díky parťákům mám pořád lodičku. Sice na druhém břehu, ale Stankáč ji přetáhnul.
Dopádlujem k jezu, přenášíme. Nikdo neskáče. Na jezu před Jesennym skáče trojice Stankáč, Luďa a Trnkáč.
Dělám dalších pár chyb, ale v pohodě dopádluju do Jesenného.
Zpět do Plavů, druhou jízdu nedávám. Všichni do mě šijou…prostě ne. Auto jede zpátky do Jesenného, čekám na kluky, nasedám do lodičky a vyrážíme směr Paraplíčko.
Navážeme a vyrážíme domů. Všichni si vodu užili, při druhé jízdě Honza taky zvedal. Velké díky Vikimu za převoz a Jitky řízečky – no ňamka
Dobrá akce, tak zase příště. Ahóój!
Honza Říha:
A je to za námi……
Dlouhodobě a velice precizně plánovaná sobota na Kamenici byla první letošní akce, na které bylo spatřeno i více lidí na vodě. Tento rok to byl už třetí výlet na řeku Kamenice, přesto byl určitě jedinečný.
V pátek odpoledne jsme se sešli na loděnici, abychom vše navázali a důkladně zorganizovali. Já (Honza) jsem dorazil první, během pár minut si to přisvištěla Jitka na kole a Viky cupital opodál za ní. Hnedka u brány jsme založili diskusní tábor a čekali až dorazí zbytek výpravy (Luděk a Stankáč). Dorazili. Místo uctivého pozdravu nám všem nejdříve pan ředitel Stankáč vynadal. Prý místo kecání a ručiček v kapse jsme měli odemknout bránu, otevřít bránu, odemknout plecháč, přivézt vlek z plecháče, zamknout plecháč, navázat lodě na vlek, přichystat vlek k zapojení atd…. příště se polepšíme… slibuji… Nakonec se vše zvládlo na jedničku, dokonce se podařilo zajistit náhradního řidiče Vikiho a svačinářku Jitku. Při pátečním loučení bylo dvakrát důkladně řečeno, že sraz je v 5:55 v sobotu ráno.
No, neklaplo to… Bohužel se celý harmonogram musel posunout o dvě minuty do prava. Auto s vlekem, náhradní řidič se svačinářkou dorazili včas, ale já osobně jsem z ranního nepochopitelného důvodu přišel pozdě. Tímto se chci oficiálně omluvit všem členům zájezdu, že toho lituji a opravdu nikdy se to už nezopakuje. V autě seděl Stankáč, Luděk, Honza, Viky a Jitka. Cestou v Praze jsme nabrali Martina a Romana. Cesta byla dlouhá ale upřímně říkám, že byla celou dobu velice veselá nálada.
Když jsme se blížili do Plavů, tak se stále vyprávěly vtipy, ale už se jim někteří moc nesmáli. Okamžitě po zaparkování byla vyhledána kadibudka, pak se šlo do gumy. Dle plánu jsme měli (chtěli) jet tři jízdy. Takže nebyl čas, ztrácet čas.
Na vodě jsem vyrazil jako první (protože jezdím na singlu a nemám rád, když se mi tam furt někdo plete), za mnou Luděk, Martin a další…. Nevím, jak to přesně bylo, ale asi po 75 metrech ve vlnách jsem zastavil ve vracáku a ……. čumím……nechápu…..divím se…. Máme v družstvu fakt borce, který se toho nebojí. Já osobně se vyhýbal letícím kapkám, aby mě nezasáhly a mě nebyla zima. Tak Luděk s Martinem hnedka v prvních vlnkách šli hlavou dolů. Prostě bouráci… Nakonec zvedli a my se zasmáli. Každý občas vyloví nějaký ten bodík.
Při pokračování v plavbě probíhalo vše, jak má. Teda do místa, kterému se říká soutěska. Dříve jsem si těsně před soutěskou vždy zastavil, zkontroloval vybaveni, počet kamarádů, nadechl a jel… doba se mění, vzdálenosti se zkracují… Potom, co jsem zaparkoval těsně nad soutěskou a čekal na ostatní, tak jsem viděl a slyšel něco výjimečného. V místě, kde všichni začínají silově pádlovat, aby na hraně soutěsky měli velkou rychlost, tak vidím Martinovu loď, Martinovo pádlo, Martinovu helmu a kousíček Martinových úst. Všichni vodáci by v tomto případě otevíraly pusu kvůli velkému nádechu, ale Martin né… Martin naopak křičel (já jsem takovej …á.) a pak zmizel… Všichni jsme koukali, jestli ho pod soutěskou někde zahlídneme. O Martina se nikdo už nebojí, je to plavec zkušený. Stát se to mě, tak od tohoto sportu okamžitě odstoupím (zima, kameny, kyslík – špatná kombinace). Mě byla zima na prstíky na ruce a Martin si klidně plave pod vodou, borec.
Při dřívějších výletech byla vždy dobrá nálada, ale tentokrát… jak to napsat… 🙂
Všechno dopadlo dobře, těžký úsek se proplul, někdo proplaval, ale všichni naskočili zpět do lodě a pokračovalo se dál. Po pár minutách houpání ve vlnkách bylo do smíchu všem (myslím i Martina).
Před tobogánem jsme se opět rozjeli, ať to bez problémů proskočíme. Všichni to projeli na pohodu, teda kromě Martina. Martin málem úspěšně projel, to mu vadilo, tak se pod tobogánem přimáčkl na skálu a asi úmyslně se nechal vcucnout zpět do toho pekelného válce. Dokonce měl vše pečlivě naplánované, protože měl dostatek času se odšprajdovat a hupnout do vody. Ale tentokrát se chlapec přepočítal. Stál jsem od něj jen tři metry a on si vůbec nechtěl povídat. Myslím, že mu bylo jasné, že ten válec je fakt pračka. Asi místo pokřikování přemýšlel, kde se vynoří. Loď nechal zaparkovanou u skály a sám se vydal ukázat všem, jaký je to bourák. A je! Klobouk dolů, já ještě nikoho neviděl tak drsného, že po hlavě krauluje do takové díry. Občas se mu dostala hlava nad vodu, tak se nechal přejet hned dvěma rafty. Lodička nakonec od skály také odplula a plavala doopravdy daleko. Plavala velice krásně, ideální stopou. Martin se po vyčerpávajícím koupání v bublinkách dostal na břeh, spočítal modřiny, postěžoval si a s mírným držkováním pokračoval v jízdě. Ve spodní pasáži už nic složitého není, tak už neměl další šanci opouštět svůj nový kajak.
V Jesenným na nás čekal šofér se svačinářkou, auto zaparkované ideálně a k první svačince byl řízeček s pomazánkou. Sluníčko svítilo, teplíčko bylo a nálada……. Úžasná……..
Když se Martin začal svlékat z vodáckého, tak si musel vyslechnout mnoho rad, ale ustál to a na další jízdu se hlásil jako řidič. Druhou jízdu jsme jeli bez Martina. Nevím proč, ale nuda. Prostě jsme jen jeli, žádné dlouhé prostoje, žádné dlouhé odpočinky na srovnání nohou, jen jízda dolů. Po demokratické domluvě jsme jeli jen dvě jízdy. Druhou jízdu jsme dali z Plavů až na Paraplíčko. Pěkný výlet na pěkné vodě. Na Paraplíčku svačinářka oznámila, že svačina je snězena. Ale nám to náladu nezkazilo, těch zážitků bylo tolik…..
Řidič Stankáč se napil energie a jelo se…. Cesta domů byla taková unavenější. Příští týden se jede na Labe, ale předpokládám, že ani tam většího drsňáka neuvidíme.
Tak ahooj…
Obrázky z akce
