Vohandu Marathon 23.04.16

Každoročně se zjara sjedou stovky vodáků z různých koutů Evropy, ale hlavně z Estonska, aby se zúčastnili extrémního a extrémně krásného závodu VohanduMarathon, jehož trasa měří 100 km.  Závod se koná na řece Vohandu jögi, která je mezi vodáky velice oblíbená a která je se svou délkou 162 km nejdelší řekou Estonska. Prameny Vohandu leží u obce Saverna poblíž známého sportovního střediska Otepää, svou pouť končí pod obcí Voopsu, kde se vlévá do rusko-estonského jezera Lammi (Lammijarve neboli Pskovskjoe ozero).  Jméno Vohandu je prastaré a je údajně spjato s pohanským bohem hromů a blesků. Z dob germánské kolonizace jí přibylo ještě německé jméno – Voo.

Na start se letos postavilo na 800 posádek, z toho cca 700 estonských, řádově desítky z Litvy, Lotyšska a Finska, řádově jednotky pak z Česka, Polska, SRN, Ruska, Bulharska, Japonska, Izraele, Ukrajiny, Dánska, Švédska, Británie, Islandu a Indie.

Českou závodní misi letos tvořila chlapská čtveřice: v kategorii C2 Zdeněk Herzáň a Jirka Choroš Hron, v kategorii K1 Franta Dohnal a Petr Smítka.

Jak to tedy vlastně všechno proběhlo:

Start závodu je umístěn na klidnou hladinu jezera Tamula u městečka Vöru. Zhruba polovinu posádek tvoří pomalejší kategorie typu raft či katamaran, resp. cyklokatamaran, druhou polovinu pak rychlejší kategorie kajakářů (K1), dvoukajaků (K2) a deblkanoistů (C2). Tyto dvě skupiny se na startu rovnají do dvou oddělených linií zády k sobě. Po zaznění startovního výstřelu vyrazí rafty a katamarany rovnou do rákosí u výtoku z jezera, zatímco rychlejší kajaky a kanoe se rozjedou na opačnou stranu podél vybójkované 5 km trasy po jezeře.

Blíží se sedmá hodina ranní, na kdy je naplánován start. Do výstřelu zbývá minuta či dvě, teplota kolem nuly, z jezera se zvedá vítr, začíná pršet. Prsty zebou, přestávám v nich mít cit. Na poslední chvíli proto ještě na pádlo dávám neoprénové pytlíky. Poslední úpravy – a je odstartováno. Kajak letí po hladině napříč vlnám, všude kolem hukot vody z pádel okolních posádek. Sprint se zklidňuje do vytrvalostního tempa, do cíle zbývá 99,5 km. Na špici se formují dvě zhruba 5-členné skupinky kajaků  a 2-kajaků. Jedu v čele druhé skupinky, na vlnu mi sedají dva debly. Nemohu je setřást. Pak si pro změnu zase sedám na vlnu já jim. Blížíme se k výtoku z jezera, mizíme v rákosí, z lávky na nás mávají Estonci a štěkají psi. Následujících 30 km vede mírně meandrujícím korytem, všichni jsme ještě plni síly a soutěživých předsevzetí, trháky, sedání na vlnu, ujíždění z vlny, lopaty vody ze soupeřova pádla do obličeje…

Postupně se nám daří předjet všechny rafty a jiné kocábky, které vystartovaly bez handycapového kolečka po jezeře.

A je tu první přeběh u mlýna Paidra, místo k výstupu z řeky je volné. Špičkou vyjíždím na travnatý břeh a snažím se vylézt na provizorně zbudované dřevěné molo. Jakmile se však o něj opřu, zanoří se. Vteřiny běží, nemohu se z lodi vyškrábat, musím budit dojem nemohoucího důchodce. Někdo mi podává pomocnou ruku, ale uklouzne a nabere si vodu do holínky, následuje estonské zaklení… Ale už jsem na břehu. Míst na nasednutí pod hrázkou je více, ale to nejvýhodnější je zabráno „supportem“ konkurenčních posádek, musím s lodí běžet asi 300 m. Nevadí. Předbíhám pár soupeřů, jiní mi však po vodě ujíždějí, ještě než stačím nasednout zpět na vodu.

Dalších 10 km do následujícího přeběhu jedu sám. Všichni někam zmizeli a buď jsou daleko za mnou nebo přede mnou. Řeka meandruje, občas se rozcinká v peřejkách, prudké zatáčky, nízké lávky – pořád je co dělat, nemám čas na přemítání, zda a co mě kde bolí. Pádluju a snažím se držet optimální stopu. Nebe se zatahuje, přichází nefalšovaná sněhová vánice.

Blíží se druhý přeběh. Vjíždím do hluboké vody vzdutí jezu Leevi. Pádlování je lehčí, zrychluji, protože vím, že si pak dám při přeběhu od pádlování na pár minut voraz. S lodí vybíhám do mírného kopečka, bez povšimnutí míjím občerstvovačku s borščem a redbullem a v duchu se pokloním protilehlému nenápadnému památníčku, který připomíná, že tu prý v roce 1978 rukou agentů KGB zahynul August Sabbe, člen partyzánského odboje „Lesních Bratří“ proti sovětské okupaci. Měl to těžší než já….

Tentokrát jsem nasedací místo trefil optimální a vyrážím do proudu dřív než deblkajak, který k vodě přiběhl přede mnou. Ráz řeky se mění, proud je větší, břehy vyšší, projíždím soutěskami, překonávám kamenné prahy a stupně se zpěněnou vodou, nájezdy do některých exponovanějších míst jsou značeny zelenou šipkou. Po průjezdu jedním z takových nájezdových portálů se přede mnou dle očekávání otevře výhled na dlouhou pěknou peřej, ale něco není v pořádku – na konci peřeje je laguna a skála. Řeka dál nevede.  Na poslední chvíli pochopím, že řeka ve skutečnosti odtéká kolmo vpravo. Není čas na váhání, jinak mě sejme mocná větev trčící do proudu. Tělem sice větev o fous míjím, ale ta si to nenechá líbit a zamotá se mi do lanek zadní paluby kajaku s takovou vervou, že se utrhne a upadne na palubu. Další kilometr tedy jedu s těžkou větví na zádi, roští brouzdá vodou a při každém záběru dělá zajímavé zvuky a vodotrysky. Přihlížející pes na břehu zmateně natáčí hlavu a ani nehlesne. Předjíždím kluka na žlutém kajaku, ten pokládá pádlo a balí to. Po nějakém čase se mi konečně daří pádlem větev z paluby sesunout do vody.

Řeka se začíná zklidňovat, blíží se Leevaku, místo třetího přeběhu na 75.kilometru. Řečiště se stáčí mírně vlevo, řeka se rozdvojuje. Volím levé rameno. V tu chvíli se však na břehu odněkud zjeví postarší paní a z jejích mezinárodních gestikulací rukama nohama chápu, že to je špatná volba. Rychle měním směr a uklidňuji se, že jsem si zas tak moc ještě nezajel.  Přijíždím k betonovému břehu. Jen co se vyškrábu z kajaku, chopí se ho dva neznámí chlapíci, šetrně ho vylejou a klusají s ním na druhou stranu jezu. Já za nimi. Ani jsem neměl v úmyslu při přeběhu tak spěchat, ale přišlo mi hloupé promrhat jejich snahu a zastavit se u místní občerstvovačky s borščem a redbullem.

Řeka se noří do vysokého rákosí, meandry jsou prudší a prudší, občas je ve břehu proluka, kterou se to dá risknout, projet jí a doufat, že to je zkratka. Snažím se jet rychle, přesto shledávám, že mě dojíždí kajakář na rychlostním Nellu. Když jsme špičkami vedle sebe, udělá tři mocné záběry, strašně zrychlí, pak položí pádlo a rusky něco utrousí. Ptám se ho, odkud je – Sankt Petěrburg. Pak se zařadí za mě, posadí se mi do srku a ťuká mi špičkou do kormidla. Chvilku mu to toleruju, pak na něj křičím „daváj vperjod“!. „Nět, nět“, odpovídá. Tak položím pádlo a dělám, že piju. Chvilku čeká, ale pak odjede dopředu a zmizí v rákosí.

Poslední vzdutí a poslední přenáška ve městečku Räpina. Vpravo míjím bývalé šlechtické barokní sídlo s anglicko-francouzsko-divokým parkem, vlevo u jezu stojí nejstarší místní objekt papírny ze 17. století. Tentokrát je občerstvovačka koncipována jako průchozí stan, nelze ji minout. Podléhám nabídce a beru si pixlu redbullu. Nějaký čas mi zabere, než se mi unavenými prsty podaří pixlu otevřít, daleko delší dobu mi však trvá, než se vzpamatuji z bublinkového ataku. Předjíždí mě nějaký deblkajak, ale jsem tak bublinkama paralyzován, že se jen přiblble koukám před sebe a čekám, až to přejde. Do cíle zbývá posledních 9 km. Ani ne 10% z celkové trasy. Ale také ještě minimálně 3/4 hodiny pádlování. Je to dobrá nebo špatná zpráva?

Řeka se líně plouží jezerním vzdutím, od její delty mě dělí pár kilometrů. A pak ho vidím – Voopsu Highway Bridge. Cíl. Zaháčkuji se k němu a ždímám ze sebe poslední síly. Je jich kupodivu ještě dost. Zrychluji a zrychluji, podjíždím pod mostem, míjím stanové cílové zázemí a neustále očekávám písknutí, které to všechno utne. Nic takového však neslyším. Z intenzivního gestikulování postaviček na břehu však chápu, že už je po všem. Mraky na nebi se rozplynou, slunce se rozzáří na plný pecky.

Přistávám u písečného břehu, kdosi mi pomáhá z lodi, objímá mě milá Estonka a na krk mi věší tunovou medaili. I s kajakem si mě odchytí profifotograf a blejskne mě před reklamní šachovnicí. Nebráním se. Je po bitvě. Honem do suchého oblečení, už dávno jsem si tepla a sucha nevážil tak jako teď….

Čtvrt hodiny za mnou dojíždí Zdeněk s Chorošem na C2, posléze doráží v houfu dalších kajakářů a cyklistů-katamaranistů i Franta Dohnal.

11. ročník Vohandu Marathonu je minulostí.

A jak jsme dopadli při závodě?

  • Zdeněk s Chorošem 2.místo v C2, celkově 17.místo
  • Petr Smítka 6.místo v K1, celkově 11.místo, 1.místo v neoficiální kategorii Seakajak
  • Franta Dohnal 34.místo v K1, celkově 77.místo
  • Výsledková listina

Závod to byl parádní, perfektně zorganizovaný a v krásném prostředí. Ale závod jako takový byl jen kořením celého výletu,  který byl sice fyzicky dost náročný, ale hodně poučný. Dnes už např. vím:

  • že na estonských silnicích neuvidíš žigulíka či moskviče, ale audiny, mercedesy, VW a občas Renaulta, Toyotu či Jeepa
  • že Estonci toho moc nenamluví, rusky rozumí ale mluvit rusky nechtějí, anglicky mluvit chtějí, ale moc jim to nejde
  • že většina Estonců na venkově bydlí v hospodářských osamocených usedlostech, které jsou jak přes kopírák a tvoří je
    • rodinné dřevěné stavení většinou béžové barvy
    • polorozpadlá kůlna z vyšisovaného šedivého dřeva
    • psí bouda se štěkajícím psem
    • a stožár, na jehož vrcholu je obrovské čapí hnízdo s bohorovným čápem

Tak zas příště.

Petr

Obrázky

[pe2-gallery album=“http://picasaweb.google.com/data/feed/base/user/113972856604515363965/albumid/6277806111875782849?alt=rss&hl=en_US&kind=photo“ ]

[pe2-gallery album=“http://picasaweb.google.com/data/feed/base/user/113972856604515363965/albumid/6278662384903921745?alt=rss&hl=en_US&kind=photo“ ]

[pe2-gallery album=“http://picasaweb.google.com/data/feed/base/user/113972856604515363965/albumid/6277833848544489457?alt=rss&hl=en_US&kind=photo“ ]

 

Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Jedno zamyšlení nad “Vohandu Marathon 23.04.16”