Tradice je železná košile a tak když zaťuká únor na okna, seakajakářská komunita opráší své kajaky, vytáhne z toulce svá pádla, zabalí pár svršků a vydá se pod hráz Slapské přehrady, kde o druhém únorovném víkendu se železnou pravidelností začíná sraz vřelých kajakářů u chladných vod Vltavy.
Akce jako vždy započala srazem v pátek večer v restauraci u Tatarů. Posezení s kytarou, písničkou a pusou plnou piva, jídla a sdělovaných zážitků, většinou neslyšitelných v decibelovém opojení.
Po covidových hubených letech, kdy se sešlo na akci jen pár outlows, letos na Zimní Slapy dorazilo na 42 seakajakářů. Plus Chobotnice s kánoí.
Sobotní vstup na vodu byl poměrně hlasitý, hladina Slapské přehrady kapku zamrzla. Ale houževnatí mořtí vlci tu skleněnou chamrať neohroženě rozmlátili a pěkně pospolu si popádlovali, kam jen jen ledový příkrov ještě pustil. Moc daleko to nebylo, ale i tak to stálo za to.
Sobotní táborák na Lesním tábořišti u Valbřichu se vyvedl, chladnou noc přečkali všichni ve zdraví.
Nedělní seakajakářská vyjížďka byla opět hlasitá, ledy pod nekompromisními špicemi kajaků se vzdávaly jen s největším sebezapřením.
V nedělením odpoledni se vše odehrálo slovy klasika jako v obráceném filmu – sucháče dolů, kajaky nahoru a…..
Ahoj zase příště.
Zažil a poreferoval Martin s Vencou, volně převyprávěl Petr Smítka
