Praha – Mělník na seakajaku 17.11.16

Dne 17.11. lze dohledat většinu českých seakajářů na Vltavě při tradičním společném pádlování z Prahy do Mělníka, které každoročně pořádá Standa Peřina / HG-Sport.

Vstávání do tmy bylo poslední nepříjemností tohoto dne. Na rozdíl od předchozích ročníků nás tentokrát příroda obdarovala docela příjemným počáskem. Už při cestě do Prahy si užíváme krásné, až mystické výhledy na České Středohoří  a na všudypřítomnou dominantu Hazmburku, koupající se v ranním rozbřesku.

V Tróji na startu jsou v „gumě“ připraveny desítky seakajakářů. Oproti minulým ročníkům je jich sice tentokrát o něco méně, ale zase jsou takřka všichni výkonnostně docela vyrovnaní, na nikoho se nijak extra nečeká.

Tak jak to je už vloženo do vínku této akce, jede se na pohodu. Někdo pádluje intenzivněji, někdo „vlaží“ a klábosí, někdo vlaží a mlčí a někdo zase maká a ještě stačí i poklábosit…

Průjezd první plavební komorou v Roztokách (cca 9.km trasy) je luxusní, takřka bez zastavení. V hezkém počasí, pěkném pádlování a družném hovoru záhy dorážíme do druhé plavební komory v Dolánkách (cca 19. km trasy). Zelené návěští se však těsně před naším vjezdem do komory překlapává na červené, připravená komora se pomaličku zavírá, pomaličku vyprázdňuje, pak do ní pomaličku vjíždějí 2 jachty a kus paneláku na pontonu, pak se komora zase pomaličku plní, načež ty 3 kreatury pomaličku z komory kolem nás vyjíždějí ven. Vše opravdu velmi, velmi pomaličku.

Zato u nás nahoře se při čekání velice rychle zvedá vítr a jeho poryvy z nás úspěšně vysávají zbytky drahocenného nastřádaného tepla.

Ale všechno zlé je k něčemu dobré – po hodině čekání k nám shora přijíždí malý remorkér, tlačící před sebou kus nějakého plovoucího tanečního parketu či co a společně s ním vjíždíme do plavební komory. Po zdýmnutí necháme remorkér vyjet do řeky, ale hned za ním vyráží i smečka seakajakářů s jediným cílem – zavěsit se mu na vlnu. Tak se také stane a tak si to kloužeme na vlně kolem remorkéru jako rybky kolem velryby až k Nelahozevsi.

Krátká přestávka v místní Marině na teplou polévku s pivkem a hajdy zpět na vodu, přes bílou bariéru racků ke zdymadlu v Miřejovicích (cca 28. km).

Jez ve Vraňanech (cca 35.km) přenášíme po levém břehu – je to krátké, snadné a bezpečné.  Přesto drtivá většina kajakářů volí stejně jako v minulých ročnících delší přenášení po pravém břehu. Marně přemýšlím, co je tam tak láká. Nic mě nenapadá – leda, že by se všichni chtěli po tom sezení v kajaku pořádně projít. No, nevěřím ani této verzi.

Výpustí z elektrárny Vraňanského jezu při pravém břehu se valí docela pěkný proud. Surfujeme na jeho vlnách anebo si vracákem vyjíždíme pod jez a následně najíždíme do proudu, který nás popadne a lítáme na vlnách jako pometla. Nikdy předtím jsem si této atrakce nevšiml. Je to paráda.

Svižný proud nás unáší stromořadím podél břehů, den pomalu končí, nebe temní. V dálce už vidíme kostelní věž, blíží se Mělník. Zde končí Vltava, dál už je jen Labe. Zastavuji na soutoku a snažím se nasát mystiku tohoto zvláštního místa.

Jízdu jsme si užili, na kajacích Viki, Frigo, Dáša, Petr, Jana, za volantem Martin (se zády) – díky za řízení.

Foto z akce

[peg-gallery album=“http://picasaweb.google.com/data/feed/api/user/113972856604515363965/albumid/6355804853527511921?alt=rss&kind=photo“ ]

Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..