Za ranního chumelení nahazuji boru na střešní nosič a klouzavými pohyby uháním do Mattoniho Kyselky. Auto nechám zaparkované za mostem – silnice sice není neprotažená, ale je tu klid. V hlubokém sněhu brodím ke břehu a hledám optimální nasedací místo. Nacházím jej pod mostem. Není tu sníh. Ale i tak se při nasedání potýkám s příbřežní ledovou krustou. Vyrážím proti proudu hladkou vodou. Míjím Mattoniho němou vilu, z hůry mě sledují dva temné oční důlky Ottova pramene. Za zátočinou konečně přijždím k Peřeji, kterou chci proti proudu vydusat. Vody je v řece dost, ale i tak si dávám pozor, abych o nějaký skrytý kámen nezlomil pádlo. Pádluji v odvalujících se vlnách a na břeh radši moc nekoukám, protože vůči němu de facto stojím na místě. Ale vpřed se přece jen pomalu a jistě probíjím. Pokud možno v největším proudu. Vlna za vlnou, peřej za peřejí. Záda brní, ale pokračuji v kursu. A pak je tu poslední dravá vlna a nad ní vjíždím do rovného proudu. Doklopýtávám až pod dubinský jez, otáčím a po proudu uháním zpět podél břehu pod branami zasněžených větví. Pak se ozve rána, pravá noha zůstává bez opory. Že bych zlomil nožní opěrku? Takovou sílu snad přece jen nemám. Nakonec zjišťuji, že praskla jen plastová aretace lanka ke kormidlu. Musím nahradit něčím spolehlivějším. Přistávám opět pod mostem a dobrodím se sněhem k autu. Silnička je již kupodivu protažená pluhem. Moje auto chlapovi evidentně leželo v žaludku, sněhovou barieru mám od pluhu vzadu až do výšky auta, z boku po kliku. Pádlem auto odlopatuji, nahazuji kajak na střechu, u Ottova pramene natočím 55 kg mattonky a hajdy domů. Byl to prima den.
Petr Smítka
