V předvečer 32. výročí Sametové revoluce, Dne boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní dne studentstva nakládáme seakajaky a míříme ku Praze.
Jedeme v hojném počtu nějakých 15 osob, ale namířeno nemáme na Václavák či na Hrad. Jedeme k táboráku u HáGéčka.
S sebou jako „vstupenku“ vezeme pár severočeských polínek. Slíbený táborák už plápolá a jeho sálavé teplo se stává s padající tmou a přituhující zimou vcelku atraktivním artiklem.
Areál leží u vodáckého kanálu v Tróji. Voda sice kvůli rekonstrukci v kanále nešumí, ale i tak je vodácká atmosféra nenarušena D.
Kolem táboráku je veselo. Jinak mlčenliví seakajakáři spolu družně štěbetají, někdo si opéká špekáček, čísi jazyk nebo chleba, usrkává pivko či vínko…. a nakonec dojde i na zpívání za doprovodu 3 kytar a banja.
Čas pokročil. Kruh kolem táboráku řídne, táborníci postupně odcházejí do tmy. Někdo do chatky, někdo do auta, jiný do stanu nebo do hamaky….
Stanovený společný start stanovuje Standa na 8 hod., „ale předem podotýkám, že já v tuto dobu určitě ještě na vodu nepůjdu“. 😃 Průběžné nalézání se táhne až k 9. hodině.
První plavební komora v Roztokách očekává naloženou loď z druhé strany a tak ji přenášíme přes travnatou kosu.
Zdýmnutí v Dolánkách stíhá je pár nejrychlejších, na ostatní opět zbývá přenášecí rituál.
Na 25. km zastavujeme tradičně v Marině u Nelahozevsi na česnečku a na guláš. Původně mělo být zavřeno, ale v dostatečném předstihu jsme se s vedením Mariny domluvili, a tak udělali výjimku a na stanovený čas pro nás otevřeli. V Marině většina účastníků končí, na druhou polovinu trasy se vydává jen Frigo a já.
K jezu ve Veltrusích dojíždím spolehlivě poslední. Plavební komora, plná seakajaků, je již zavřená, a tak přenáším podél levého jezového pilíře. Zamítám variantu, že bych stupeň překonal průjezdem slalomového kanálu, protože vím, že v minulých letech netekl. Ať dole zjišťuji, že letos teda tekl 🤨. Hm. Tak příště.
Dole pod jezem se plynule mísím do roje seakajakářů, které před pár okamžiky vyvrhla plavební komora.
Po pár kilometrech přijíždíme k poslednímu jezu ve Vraňanech. Po krátkém přenesení kosy kolem jezu Vltava konečně ožívá, aspoň na chvíli nespoutána vzdutím nějakého jezu. Proud uhání, občas ho rozčeří drobné peřejky.
Poblíž vesničky Lužec s dominantou románského kostelíku je řeka kompletně přehrazena pontonovým mostem. Všichni přenášíme dle doporučení po pravém břehu. Přistání i nasedání trošku na mělčině (skřípání na kevlarovém plášti lodi trochu bolí), ale jde to. Až dodatečně mi to nedá a prozkoumám i levý břeh – přenášení by zde bylo kratší a bez mělčin.
Smráká se. Vltava protéká alejí černých siluet vzrostlých dubů, některé jsou zlámané, poničené. Trochu tísnivý pohled. Tradiční kormoráni letos chybějí. A pak se v dálce objeví neopakovatelná silueta věže mělnického kostela.
Akce se povedla, i přes celostředoevropský vodní deficit bylo pro splutí vody dost, parta dobrá, počasí taky.
Tak zas příště.
Zapsal a zažil Petr Smítka
Obrázky z akce
