V předvečer 30. výročí Sametové revoluce nakládáme seakajaky a míříme ku Praze. Nejedeme na Václavák ani na Hrad. Jedeme do hágéčka na návštěvu k vodákům do Vodácké ulice vedle vodáckého slalomového kanálu v Troji. Slíbený táborák už plápolá a jeho sálavé teplo se stává s padající tmou a přituhující zimou vcelku atraktivním artiklem.
Rychle se stmívá, vyhlížíme Honzu Chobotnici – na FB avízuje, že si výhodně připraví auto v Mělníce a na mejdan do Prahy přijede po vodě. 50 km. Na kanoi. Proti proudu. S banjem.
U táboráku je veselo. Někdo si opeká špekáček, někdo jiný upíjí piveno nebo svařáček.
Ze tmy přichází Jana z Vrchlabí a nasadí táborákovému besedování vyšší level. Svými vodácko-životními neuvěřitelnýmí příhodami sklízí aplaus publika. „A vyprávěj nám ještě něco takového….“.
Večer přechází v noc, telefonicky čekujeme Chobotnicovu polohu. Je v Roztokách. Zbývá mu posledních 10 km. Proti proudu. V těsném grónském kajaku ho doprovází jeho parťák Láďa.
Standa zve telefonicky Jirku Kotyzu k sestoupení z výšin přilehlé loděnice k táboráku. Jirka nepřijde. Standa naopak zmizí….
Hlubokou nocí kráčejí od vody podél kempu rozhodným krokem 2 postavy s loděmi na rameni. Jedna z nich má na hlavě sombréro. Chobotnice se svým parťákem Karlem jsou tu.
Chobotnice odkládá svou dřevěnou kanoi v bezpečné vzdálenosti od ohně, sežere špekáček, naladí své benžo, vytáhne papírové texty písní, rozsítí speciální outdoorovu lampičku, aby na texty viděl…. a je ready.
Spolu s Janou adjustujeme své kytary a v souladu s písňovými texty se v duchu přenášíme do kanadských lesů, do amerických prérií a k Boženě, jejíž vůlí je vodák. Hloučkem v cyklických vlnách putují cucy přerůzných značek.
Honza Kunc nenechává po loňských zkušenostech s mrazivou zimou nic náhodě a v chatce zapíná na plné pecky z domova přivezený olejový radiátor. S Frigem pak před spaním dává krátkou saunovou seanci.
Čas pokročil. Kruh kolem táboráku řídne, táborníci postupně odcházejí do tmy. Někdo do chatky, někdo do auta, jiný do stanu nebo do hamaky….
Ráno je kupodovu relativně teplé, osmá hodina coby domluvený čas startu přichází překvapivě dřív, než bychom ji čekali. Nespěchám, čekám na Březinku, má přijet později, tak aby nejela sama. V půl deváté mi přichází Vlastík oznámit, že čekat nemusím, přijeli včas a Březinka už po vodě odjela. Jo, OK.
Stejně nespěchám, Standa jako organizátor akce, který zákonitě musí vyrazít jako poslední, vyrazil na vodu teprve před chvílí 🙂
Ve slalomovém kanále již hučí peřeje, namotivovaní slalomáři už trénují. Není to náš šálek kávy. Dnes bude voda jen pod námi a my se v bázni boží budeme potichu plavit z Prahy do Mělníka. Čeká nás na 45 km pádlování. Dost na to, abychom se zahřáli, zapádlovali, zasmáli, popovídali, dali si cestou česnečku a dali si při cestě pořádně do těla
U vjezdu do plavební komory v Roztocích dojíždím Standu, vzápětí se vrata za námi zavírají a už jedeme dolů.
Do Dolánek jedeme v družném klábosení, žádný spěch. Letos je to snad poprvé, kdy účastníci jsou výkonostně vyrovnanější natolik, že se u plavebních komor nemusí tak dlouho čekat na posledního. Je to prima.
Zhruba v polovině trasy, stejně jako v minulých letech, zastavujeme v Marině u Nelahozevsi na česnečku. Kuncovka s Frigem končí a vracejí se zpět do Prahy pro auto, které následně svezou do Mělníka. Jitka s Martinem a já budeme pokračovat až do Mělníka.
Po příjezdu k jezu ve Veltrusích ruším své předsevzetí, že po letech zase sjedu místní slalomový kanál. Bo je zavřený. Přenášení podél levého jezového pilíře je v pohodě.
Na další trase se kocháme krajinou přízračně ozářenou zapadajícím sluncem. Po krátkém přenesení kosy kolem jezu ve Vraňanech Vltava konečně ožívá, aspoň na chvíli nespoutána vzdutím nějakého jezu. Proud uhání, občas ho rozčeří drobné peřejky, na levém břehu se v posledních paprscích slunce koupe vesnička Lužec s dominantou románského kostelíku.
Smráká se. Vltava protéká alejí černých siluet vzrostlých dubů, kolem krouží kormoráni. A pak se v dálce, za posledních paprsků denního světla a za prvních světel pouličního osvětlení, objeví neopakovatelná silueta Mělníka s majestátním kostelem. Každý rok tuto siluetu vyhlížím, každý rok ji spatřím a každý rok mě ten pohled znovu okouzlí. Letos, u příležitosti třicátin sametovky, je kostel ozářen trikolórou.
Akce se povedla, i přes celostředoevropský vodní deficit bylo pro plavbu vody dost, parta dobrá, počasí excelentní.
Tak zas příště.
Zapsal a zažil Petr Smítka
Video z akce: autor Petr Smítka
Obrázky z akce
- Petr Smítka
- Martin Franc
