Mur Challenge Kanu Marathon 28.09.19

Po šestihodinovém posezení v autě přijíždím do ztemnělého území, kde by se dle GPS měl nacházet cíl mé cesty a start zítřejšího maratonu – kemp MurInsel v Grossglobmingu. Už jsem v životě příjížděl do mnoha kempů, ale takto výborně maskovaných kempů moc nebylo….

Pár zatáček před cílem na křižovatce uprostřed nočního prázdna míjím stojící auto s kajakem na střeše. Vytřeštěné oči za volantem se mě nesměle ptají, zda nevím, kde je tu ten kemp. Také mám na střeše kajak, není pochyb, že máme stejný cíl. Jasně že vím (blafuju), pojeď za mnou.

Navigace mě bez uzardění vede tmou na místo, které se nachází za zavřenou branou. Určitě nejsem první, kdo tu tak ve tmě stojí a přemýšlí, zda je opravdu u vjezdu do kempu anebo jen tak prostě u nějaké brány, jak už to tak ve tmě bývá. Na bráně si posvítím na vzkaz : „20 m za Vámi je zvonek, tak zazvoňte“. Jo, tu hru znám, budeme hledat kešky! Kešku najdu, milý hlas na druhé straně si vyslechne, co žádám a ještě než to německy dokopýtám, Sezam se otvírá.

Jsem tu správně, po pár desítkách metrů rozeznávám kontury aut s loděmi na střeše. Jsou tu už i mí kamarádi – Choroš s Pašíkem, Franta, Honza s manažerkou a psiskem…. Franta je tu stejně jako já poprvé, vypráví, že třikrát objel kemp kolem dokola, než našel ten správný vjezd. Hádám, že díky dokonalému utajení už dnes do kempu mnoho lidí nedorazí. Omyl. Za chvíli příjíždí celá karavana dalších aut ozdobených kajakem na střeše.

Ne, tak tohle nevymyslíš :-/

Thajská noc přechází do irského rána. Začíná pršet. Start závodu je naplánován na 10:50 hod. Počasí to bere pěkně s rozběhem, v půl jedenácté začíná krápat, aby na 10:50 hod stihlo doladit intenzitu lijáku na plné pecky.

Na palouku u startu je vytyčen prostor, kam se každý závodník musí se svým plavidlem dostavit na překontrolování předepsané povinné výbavy – helma, přilba, vesta, boty, loď zajištěná proti potopení. Něco z toho nemáš => nejedeš.

Startuje se po vlnách dle typu plavidel od nejpomalejších C2 až po nejrychlejší K2. Odstup mezi kategoriemi 5 min., před startem si účastníci dané kategorie připraví své lodě dole u břehu a vrátí se zpět do areálu kempu na startovní metu. Po výstřelu celá tlupa vyrazí na cca 100 m běh kluzkým svahem ke svým lodím, naskáče (resp. naleze či nasouká se) do nich a vyráží na štaci. Tento systém se nazývá dle automobilového věhlasného závodu – Le Mans.

V napjaté mimice startéra tušíme, že výstřel zazní každou chvíli.

Výsřel!

Úprk k lodím!

Zbytečné rychlé a nepřesné pohyby při nasedání do lodí, to je daň přemotivovaných závodníků!

Konečně na vodě, tady jsme doma. Voda s námi letí. Je příjemné sledovat, jak se rychlost na tachometru pohybuje mezi 15 a 20 km/hod. Překvapivě silný proud se pod lodí čepýří, voda je pořád v pohybu, vlnky, peřejky, zatáčky, mělčiny, vracáky – člověk musí být pořád ve střehu, číst vodu, hledat nejvhodnější stopu, nejrychlejší proud. Vlastně ani není moc času myslet na bolest svalů či nevolnost z vysoké tepovky. Hlava je zaměstnána důležitějšími věcmi.

Přehrátí organismu nehrozí, prakticky po celou dobu závodu vydatně prší. Vodní chlazení je prima. Určitě lepší než chlazení vzuchem – jízdu v protivětru fakt nemáme rádi.

Hned po startu se ujímám vedení. Jedu sám, přede mnou nikdo, za mnou nikdo. Ve třetině trati mě ale kdosi na seakajaku dojíždí. Nemám ve zvyku se moc ohlížet, ale udělám to. Je to Gottfried Seifert. V tu chvíli ho ještě neznám, seznámíme se až v cíli. Veselý a vitální kajakář.

Huláká na mě německy něco ve smyslu, že je to paráda, že jsme všem ujeli a teď tu jedem závod jen my dva…. No jo, porád, tak pojeď.

Pak příjíždíme k zákeřné říční kamenné a larsenové bariéře, táhnoucí se napříč řekou od pravého břehu až do 3/4 k levému břehu. Všimnu si jí na poslední chvíli, v silném proudu je mi jasné, že už ji zleva objet nestihnu. Tak to risknu a namířím si to mezi dva velké balvany. Je to o fous, ale bez škrtnutí mezi nimi proklouznu do peřejí pod nimi. Po chvíli se letmo ohlédnu. Gottfried je pryč. Tuším, že na jezu neměl tolik štěstí jako já.

Blíží se 30. km a s ním povinný přeběh s nepovinnou občerstvovačkou. Tu míjím, bo není čas. Za běhu si jen požádám o přihrání jednoho banánu. Na ten se jede dobře.

Kousek za přeběhem dojíždím Pašíka s Chorošem na C2. Jedou hezky a ve své kategorii zvítězí. Tak je při jízdě kolem nich zachytím na videu. Ať se kluci vidí v akci 🙂

Míjím most, na něm billboad s informací, že do cíle zbývá ještě 10 km. A další most, billoboard říká něco o 4,2 km do cíle. Už není nač čekat. Snažím se zvýšit tempo a mobilizuji poslední zbytky sil na závěrečný finiš. A další most – 1,5 km do cíle. A poslední most – 400 m do cíle. Ty jsou asi nejdelší z celého závodu.

Cílová brána a pak ticho. Jen tep ve spáncích.

Michael Kaplan – ředitel závodu – na mě s úsměvem ze břehu kyne, palec nahoru. Je to milé gesto.

V cili se po nějakém čase potkám s pronásledovatelem Gottfriedem. Příjíždí do cíle rychle, ale dlouho za mnou. I tak mu to stačí na druhé místo. Je spokojen, plný elánu. Vypráví, že ten jez fakt nedal, nějak se tam vzpříčil a dost mu trvalo, než zas mohl pokračovat dál. Ale v pořádku dorazil. A jen mimochodem se mě Gottfried zeptá – hej kámo, kolik je Ti let? Padesátšest. A Tobě? Hádej. Tak jo – hádám max. 60 let. Spiklenecky a trochu nostalgicky se na mě modře podívá: Nu, před 20 lety mi taky bylo 56 let….

Na trati mě proháněl 76 letý chlapík! Výborná zpráva pro Gottfrieda. Ale i pro mě. Mám totiž šanci, že i v 76 letech budu moct prohánět šestapadesátníky.

Mur je krásná řeka. Vodácky je známa spíš na svém horním úseku pod Tamswegem. Ale zde, v úseku mezi Grosslobmingem a Leobenem, tedy nějakých 100 km níže po proudu, bych už čekal jen líný nudný veletok. Opak je pravdou. I zde je to pořád ještě hravá řeka plná překvapení a zábavy.

Řeku i závod vřele doporučuji. Stojí to za to.

Petr Smítka

Výsledky závodu

Obrázky z akce

Video z akce

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..