Po přemlouvání a oslovování dalších vodáků v pátek vyrážíme skoro v obvyklé sestavě (Tomáš Frigo jr., Jirka S. a já) přes Prahu směr Obertraun. V průběhu celého pracovního týdne hlásil vodočet na Koppentraunu 130 cm a někdy i mnohem více, takže vody o něco víc než optimum 120 cm.
Po absolvování všech nezbytných testů na Covid (které stejně nikdo nikde nechtěl) jedeme v odpoledních hodinách přes Prahu a rozkopané střední a jižní Čechy do cílové destinace. Přespáváme na obvyklém místě v autě (neřeknu kde, protože dnes je již všude NO CAMPING).
Ráno vodočet hlásí 132 cm, tak jsem trochu nervózní. Jirka to ještě nejel a tak ho s Tomášem uklikňujeme, že by to neměl být problém: před úsekem „viděná“ zastavíme, zkontrolujeme situaci, před úsekem „Ungeschautes“ (neviděná) to zopakujeme, dál to už bude jenom pohoda.
Zastavujeme ještě autem u nádraží a vysíláme Tomáše, aby zjistil, kdy jede vlak zpět nahoru.
To byla první chyba dnešního dne. Tomáš je zvyklý hledat vše elektronicky, takže ho tištěný jízdní řád evidentně zaskočil, protože přišel s časem odjezdu, ale v opačném směru. To jsem ovšem zjistil až když už bylo pozdě a z dáli vidím vlak odjíždět. Dobře, změna plánu, autem hold nebudeme parkovat v cíli, ale necháme jej na startu s tím, že se k němu po sjezdu nějak dostaneme.
Nasedáme do lodí, seskakujeme z 2,5 metrového břehu, projedeme první dva jízky – paráda. Míjíme výpust z místní Kläranlage (ČOV pro Bad Aussee ). Kdo v tomto úseku nesnědl alespoň jednu černou mouchu, tak nemůže říkat, že jel Koppentraun.
Níže po proudu v pravé části jsou stále padlé stromy, které se sice dají různě přejet, podjet, přesto žádná z těchto variant není úplná paráda. Mírná rána do vesty nebo helmy je skoro nutností.
Od železničního mostu začíná řeka svižněji frčet dolu.
Přijíždíme k „viděné“ a vylézáme na prohlídku situace. Zjišťujeme, že za tohoto stavu je jedno, kudy pojedeme. Zleva, prostředkem anebo zprava – všechno dobré.
Nad Ungeschaute znovu zastavujeme. Druhá chyba – zastavujeme těsně před posledním spádem a při vylézání z lodi vypadnu. Tomáš se mi směje od ucha k uchu a vypadne také, Jirka to samé. Při obhlídce velikosti balíku pod prahem určujeme ideální stopu. Výsledek – jet pokud možno v pravé části, ale musí se tam dostat. Ne prostředkem a už vůbec ne vlevo mezi balvan a břehovou skálu. Tomáš zůstává jako záchrana a filmař na této skále.
První najíždí Jirka a vidím ho jak se podivně namáčkl a objel balvan-„rozdělovák“ z pravé strany. Dál už jede v pohodě dle plánu a zastavuje vpravo pod balíkem. Teď já – najedu na „ rozdělovák“, a to pro jistotu z levé strany. Je to třetí chyba. Už nestačím přejet silný proud doprava, takže mě to veze rovnou na střed do velkého balíku.
A to je čtvrtá chyba. Oči mám na vrch hlavy a už tuším, že ten vracák s balvanem na konci touto rychlostí neprojedu. Stáhne a otočí mě to zpátky do balíku, pod vodou rovnám pádlo a říkám si, tady z lodi ven NE. Zvedám a vyjíždím levou stranou těsně podél břehové skály. Člověk míní a příroda mění.
Čekáme níže na Toma a ten to sjíždí s přehledem.
Jedeme dál, ale asi jsme z loňska spoustu věcí zapomněli a neřekli tak Jirkovi, že pod „Ungeschaute“ to ještě pořád jede hodně z kopce. Pohoda, ale ne úplná 😀
V Obertraunu se domlouváme na dalším pořadu dne a přejíždíme na potok Offenseebach, kde by měly být nějaké vodopády. Takhle suché koryto člověk jen tak nevidí. Valnou většinu vody spolkne „Wasserkraftwerk“. Tak se kluci alespoň vykoupali ve skalních jezírcích, do kterých se skáče s kajakem, když je voda.
A co dál? OK, jedem zpátky na Kopáč.
Cestou zpět přejíždíme potok v Hallstatu se značným množstvím vody a názvem Waldbach. Prý se to také jezdí, tak se jdeme podívat. V potoce to pořádně hučí a Tomáš už vybírá ideální stopu.
Jdeme zkontrolovat kudy by to šlo, ale při zjištění, že je tam evidentní sifon, padlé stromy přes řeku a u výtoku z elektrárny totální chaos, tuto akci ukončujeme.
Je dlouho vidět, tak v 19:30 jedu ještě s Tomem jednu jízdu a Jirka sveze auto. Jedem bez zastavení jen opět u „Rozdělováku“ najedu tentokrát zprava (pátá chyba), lehké namáčknutí na balvan, sjetí do hlavní proudnice a přesné trefení pravé stopy. Dál už pohoda.
Přejíždíme na „Stellplatz“ pro obytňáky za 12 EUR / 24 h u Hallstatského jezera. Pod plachtou u auta v suchu přečkáme dešťové přeháňky, uvaříme večeři a jdeme spát.
Ráno se nám nějak nechce vstávat, ale jelikož vlak jede v 11:32, musíme s sebou hodit, abychom se dnes ještě svezli. „Kopáč“ jedeme opět bez zastavení, pouze s malou zastávkou pod „Viděnou“. Jedu první a chtěl bych si to najet ještě více zprava. To byla veliká chyba. Zůstávám zaseknutý a navalený na potopený kmen, vzpříčený mezi dva balvany těsně nad „Rozdělovákem“. Co teď, tah vody jako kráva, přes kameny se už nedostanu a jsem uprostřed dravé řeky. Myšlenky nic moc, ale hlavně žádnou paniku. Zkusím to pozadu přepadnout i s lodí. Povedlo se, ale padnul jsem hlavou napřed. Pár ran do lokte (naštěstí jsem měl od Jirky chrániče na kolo) a hlavy, ve které to šrotovalo, co teď? Hlavně ne z lodě i když cítím, že pravá noha vypadla z kolenní opěrky -NE, z lodi ven NE. Vzpomínky na plavbu na Jizeře mám ještě v živě paměti. A tady by byla plavba ještě horší. Protahuji pádlo na druhou stranu a zvedám – jedu dál
Když jsme zastavili pod Neviděnou, tak se do mě kluci pustili a oprávněně, co se ser.. tam kam nemám a mám jezdit tam kde ostatní. Mají pravdu. Níže pohoda, ale ostražitost musí být pořád. Jirka jede na lajdáka, nějaký balíček lehce projede a zapomene, že vpravo pod ním je pořádná díra. Ta si ho vtáhne k sobě k sobě a nechce ho pustit. Tom pod ním zastavuje a už chystá vyrazit mu na pomoc s házečkou, aby ho z té díry dostal. Ale Jirka to nakonec dává bez pomoci. Docela si oddychl. My taky.
Dál už pohoda. Balíme věci a hurá domu.
Zapsal a zažil Stankáč
…. a jízdní řád vlaků, kdyby někdo chtěl následovat naše počínání 😀
