V jezerní oblasti jižního Švédska u městečka Bengtsfors se již od roku 2004 každoročně koná vodácký vytrvalostní závod Dalsland Kanot Maraton (55 km), který je prezentován jako jeden z největších maratonských závodů Skandinávie. Pořádá jej švédská nezisková agentura Camp Dalsland, která v podobném duchu každoročně organizuje i maraton běžecký, plavecký a MTB.
Vyrážím na sever a na střeše vezu 2 lodě – seakajak Stellar S18R a surfski Stellar SEI. Volbu vhodnějšího plavidla chci nechat na později dle terénu a počasí. Zároveň plánuji, že se po závodě na pár dní přesunu někam k moři a pojezdím na vlnách. A navíc – zadeklovaný seakajak používám tak trochu jako střešní box a ukládám do něj věci, které by mi v autě překážely.
Navigace mi po výjezdu bez okolků oznamuje, že mi do cíle zbývá 1250 km. Jo. Tak si zkrátka posedím. Trasu volím přes Jutský poloostrov. Vyrážím dopoledne, cesta celkem odsýpá, projíždím několik průtrží mračen, za soumraku na nebi defilují neuvěřitelné mrakové kreatury.
V Dánsku předjíždím auťák s dobře viditelným a esteticky „vytuněným“ nápisem KUNDEBIL. Netuším sice, co to znamená, ale určitě vím, že nechci, aby mi tak někdo říkal. Až později si dohledám, že v Dánsku tak označují náhradní vozidla, která půjčují svým zákazníkům některé autoservisy.
Před půlnocí se na 1000. kilometru naloďuji na trajekt z Frederikshavn do Göteborgu a na 3,5 hodiny přenechávám řízení lodnímu kapitánovi. Z Göteborgu mě od cílového místa dělí nějakých 250 km. Zatím držím pohromadě, tak se vydávám do tmy dál na sever. Před ranním rozbřeskem už toho mám jak buchet, na blind zatáčím někam do lesa. Malátně se přepotácím do ložnice v zadní části kombíku a záhy se propadám někam do Austrálie.
Probouzím se do horkého dne, řecké slunce žhne do severských lišejníků a voňavých borovic. V nedalekém jezeře ze sebe spláchnu únavu a prach z náročné cesty a dojíždím do Bengtsfors. Na vyznačeném travnatém plácku dostávám od málomluvných Švédů obálku se startovními čísly a See you tommorow. Hotovo.
Vydávám se pro krátký průzkum městečka. Ospalá díra, kde se nikdy nic neděje, řeklo by se. Chyba. Ještě před nějakými 150 lety tu opravdu nebylo skoro nic. Jen jezero a vodopád. Na přelomu 19. a 20. stolení však přišel chlapík jménem Rudolf Lilljeqvist a začaly se dít věci. Na vodopádu postavil elektrárnu a u elektrárny elektrochemický závod EKA, na němž se kapitálově podílel i sám veliký Alfréd Nobel. Pěkná zaměstnanost, pěkné zisky, pro Bengtsfors nastaly zlaté časy. Do času. Už po 25 letech provozu byla továrna přestěhována někam jinam a městečko začalo chřadnout. Vlastně ještě hůř – začalo churavět. Doslova. Až v devadesátých letech 20.století se totiž na základě nových poznatků ukázalo, že půda pod ruinami bývalé fabriky je promořena toxickou rtutí a dioxiny a našla se tak souvislost, proč se v okolí rodí tolik postižených dětí. Za astronomických nákladů ze státního rozpočtu byla kontaminovaná zemina až do hloubky 5 m odtěžena a odvezena pryč, přesto si nikdo není jist, zda je již zlo nadobro zažehnáno. Radši tu ani nebyly vysázeny stromy, aby náhodou nenasály kontaminovanou vodu z hlubin země a neprobudili džina. Dnes se na místě bývalé továrny rozkládá open-air expozice jako memento nad neuváženým lidským počínáním. Elektrárna vrčí dál.
A jaký je konec této pohádky?
Rudolf Lilljeqvist jednou v zimě uklouzl na zasněžené lávce a spadl do své vlastní elektrárny.
Pak ho už nikdo nikdy neviděl.
Dobrou noc.
Na startovní listině vidím přes 600 jmen. Většina účastníků je ze Švédska, o kapku méně z Dánska, za ně se řadí Norové a Němci. No a pak tu vidím pár Poláků a Čechů, několik Holanďanů a Francouzů, jednoho Ira a jednoho Inda.
Do sobotního rána šumí hustý déšť. Dle předpovědi by mělo pršet až do odpoledne a k tomu by se měl přidat boční vítr. Definitivně se rozhoduji, že pojedu na surfski. Je lehčí, je rychlejší a co do ní nateče, zase hned vyteče. Při vlnách se to hodí, při dešti taky 🙂
Úderem 8:00 hod. nad jezerem pronikavě zaječí syréna. Je odstartováno. Do vedení se žene elitních 20 jezdců na rychlostních kajacích, za nimi se pak pokouší o rychlé pohyby zbývajících 590 závodníků. Většina z nich po několika počátečních stovkách metrů přípouští, že tempo je vražedné a zvolňuje.
Po cca 7 km přijíždím ve skupince k prvním přeběhu. Už chápu, proč tomuto přenášení Švédové neříkají klasicky „portage“, ale „lift“. Běžíme vzhůru cestou potaženou po celé své délce cca 400 m celtovinou k hornímu jezeru.
Startovní pole za přeběhem se dále trhá. Dalších cca 10 km jedu ve skupince s 2-kajakem po klidné jezerní hladině až k dalšímu přeběhu. Je kratičký, nějakých 150 m. Občerstvovačku míjím bez zastavení, místní Švedka mi za běhu vnutí do pusy půl banánu. Před nasednutím se v rychlosti položím do mělké vody, je to prima osvěžení.
Jezero se otevírá, přestává pršet, začíná foukat do zad, vodní hladina se začíná vzdouvat. Chlapi na rychlostních kajacích mají čím dál větší problémy, vlny a vítr je zvrhávají, místo pádlování spíš vylehávají na pádle. Deblkajaky také začínají zpomalovat, nabírají vodu, mají potíže. Někteří mění směr a z prostředka jezera míří ke břehu, aby se v případě převrhnutí mohli bezpečně dostat na břeh. Už nejedou o čas, ale o přežití. Já na své Surfski, konstruované právě do takovýchto podmínek, si naopak vítr a vlny užívám. Klouzáním po vlnách rychlost nepadá pod 12 km/hod. Dojíždím pár jezdců před sebou a ještě jsem schopen u toho odpočívat a „braceovat“.
Na 30. km však selanka končí, trať se stáčí z hlavního jezera vlevo do mělkého průlivu a po cca 4 km přijíždím na poslední přeběh (cca 250 m) u kempu s děsivým názvem Alcatraz. Běžím uličkou mezi fandícími Švédy, ze všech stran slyším jejich nakažlivé a neopakovatelné HejáHejáHejá! Občerstvovačku míjím bez zastavení, místní Švedka mi za běhu opět vnutí do pusy půl banánu.
Po klidné hladině mělké úžiny příjíždím k zalesněnému skalnímu ostrohu, za nímž zleva přitéká v peřejích říční proud. Není to říční proud. Jsou to větrné vlny, do kterých se na plné pecky opírá silný vítr. Dle předpovědi to měl být boční vítr, ale je to 100% protivítr. Jsem na 35. km a do cíle mi zbývá 20 km.
Dvacet kilometrů proti čelnímu větru a vlnám. Připadám si jak KUNDEBIL. Ale ono to půjde. V protisměru mě míjí pár elitních kajakářů. Jedou volně, vylehávají, koutky dolů. Vzdávají závod. Do takovýchto podmínek je rychlostní kajak sebevražda. Předjíždím pár soupeřů, kterým protivítr evidentně kazí techniku pádlování. Pak předjíždím polonahé, šlachovité a zarputilé paddleboardisty. Vůbec jim to nezávidím. Jedou sice závod na poloviční vzdálenost než já, ale jen proti větru….
Vítr mi řve v uších, vlny se přelévají přes palubu, na březích vidím porůznu roztroušené kajakáře vylévající vodu ze svých kajaků. Pro některé převrhnuté závodníky vyráží od břehu záchranářský člun.
Do cíle mi zbývá posledních 5 km. Vítr se pomalu zklidňuje, vlny postupně mizí. V protivětru jsem nebyl schopen vyvinout rychost vyšší než 8 km/hod., nyní se mi konečně daří zrychlit traťové tempo na 10-11 km/hod.
V dálce vidím bílou konturu cílové brány, všechny smysly upnu k ní a snažím se vymáčknout ze sebe zbytky energie. Zpoza mraků vykoukne sluníčko, projíždím bílou slavobránou. Poslední záběr, setvračností dojíždím k molu. Místní Švedka mi přichází vstříc. Nepodává mi tentokrát půl banánu, ale účastnickou medaili. A deku. A hutnou zelňačku. A jonťák.
Už jsem zase při sobě, odcházím do sprch. Za dveřmi to švitoří. Jsou to dámské sprchy. Je mi to jedno.
Později najdu v emailové poště od pořadatele závodu děkovný email s linkem na výsledky. V kategorii K1 muži (bez rozdílu věku a typu lodi) jsem dojel na 13.místě, celkově (tj. včetně Elite závodníků) na 23. místě. To je pro mě dobrý výsledek.
Zcela jistě se na tomto bezvadném umístění podepsaly i perfektní jízdní vlastnosti mé surfski Stellar SEI.
Díky za podporu Stellar Kayaks
Zapsal a zažil Petr Smítka
Video ze závodu (autor Petr Smítka)
Obrázky z akce
