Ve druhé polovině června nastal v české kotlině čas veder. Velkých veder. A tak nám náš dlouho dopředu připravovaný záměr popádlovat koncem června na chladivých vlnách Baltu přišel docela vhod.
V rychlosti na loděnici navazujeme lodě a vyrážíme na sever. Jedeme ve třech – Martin, Karel a já. Souběžně s námi vyráží týmž směrem se svým obytňákem a psiskem Dáša s Vlastíkem. Do smluveného cílového místa na pobřeží přijíždíme kolem půlnoci takřka zároveň, s odstupem jen několika málo minut. No, smluvené místo leželo kapku někde jinde a Dáša nás ve tmě marně hledala, ale po rychlé korekci vše klaplo.
Vnímáme mocné větrné poryvy od moře. Uleháme a zdá se nám o velkých vlnách s bílými čepicemi 🙂
Máme k dispozici dvě auta, vítr má dle předpovědi po všechny tři dny vát od západu a tak se ráno definitivně rozhodujeme dopřát si luxusu a dle připraveného plánu 3 dny pádlovat podél pobřeží po větru a po vlnách.
Nasedáme na pláži poblíž vesničky Gross Schwansee. První 2 km jedeme na sever, kolmo od pobřeží, pak se stáčíme k východu a užíváme si parádní downwind aneb jízdu po vlnách. Je vedro, slunce pálí jak ďas a nechráněná kůže dostává docela na frak. Po cca 12 km dáváme krátkou občerstvovací zastávku na pláži před mysem u Boltenhagen. Martin zde obřadně pěkně po námořnicku odlévá do moře hlt pálenky, aby byl Neptun při nás.
Později, u mysu Tarnewitzer Huk, nás zajmou záhadné ostrůvky s podivnými ruinami, ležící v mělkých vodách, pár stovek metrů od pobřeží. Google mlčí. Liduprázdná divoká místní pláž nás svádí k myšlence, že bychom zde mohli přenocovat – ale nemohli, obsazeno. Je zde ptačí rezervace a pán v klobouku a dalekohledem si to pohlídá. A tak pokračujeme dál po mělčinách zátoky Wohlenberger Wiek a marně vyhlížíme místo vhodné pro přenocování.
A pak se objeví – prosluněný liduprázdný písečný plácek, jen pro nás. V proteplené mořské vodě smýváme slaný pot, zahnízdíme, pojíme a jdeme do kina – dávají Západ slunce 🙂
Ráno nás probouzí sluncem hořícím. Vylezáme ze stanů. Je vedro k padnutí. Naše pláž je směrem k východu a pobřežní útes za námi nás bezpečně chrání před osvěžujícím dechem západního větru.
Vyrážíme. Po pár stovkách metrů už se vymaňujeme z tropického závětří a po vlnách a s větrem v zádech přejíždíme kolem mysu u Hohen Wieschendorf do úžiny mezi pevninou a protějším ostrovem Poel. Moře je tu mělké, dno karibicky bílé, voda tyrkysová. Vyskakuji z lodě do vody a v rámci tréninku do lodě zase nalézám a la surfski. Martin má zánět středního ucha a nechce si máčet hlavu. Přemlouvám ho, aby nám předvedl nástup do kajaku za asistence druhé lodi. „Tak jo“ a opatrně vyskakuje z kajaku do vody. Ale zahučí do vody až po uši, následuje klecí hromobití. Nalézání OK. Tak ještě jednou. Opět se nad ním zavře hladina a následuje hromobití. Ucho neucho, na závěr si Martin ještě protočí jednoho eskymáčka.
Opodál si nás z vody nevěřícně prohlíží párek tuleňů….
Pokračujeme dál po vlnách a s větrem v zádech do nitra Wismarského zálivu. Přijíždíme k ostrůvku Walfisch se skromným předsevzetím odpočinout si tu trochu. Je tu však ptačí rezervace a místní paní strážkyně s drdolem nás nekompromisně od ostrůvku odhání. Jedeme pryč, pláž tu je sice pěkná, ale beztak páchne po ptačích výkalech.
Přejíždíme napříč zálivem ke břehům ostrova Poel. Karel žádá stinné místo, aby si mohl trochu odpočinout od slunce. Netuším, jak mu vyhovět, žádné stinné místo není v dohledu. Popojíždíme ještě dál a ještě kousek, až k ústí jezera Fauler See, kde má dle mapy zprava k moři přicházet nějaká cesta. Luční cesta tu opravdu je. A u ní, hned u břehu – stinný dřevěný piknikový přístřešek. „Karle, dobrá zpráva!“
Vybalujeme proviant, hostina může začít. Po chvíli k nám odněkud přichází stařík, pokukuje po nás, po moři, po kopřivách…, slušně se pozdravíme. Nejspíš nějaký zbloudilý rekreant. Nakonec se ukáže, že je místní. Vlastně soused. Barák má 100 m od nás. Je to zvláštní chlapík. Až na pár výjimek hovoří jen v číslech – kolik zde na ostrově vlastní stovek hektarů, kolik ho to stálo, kolik lahví pitné vody vyprodukuje firma jeho syna. „Pane, vy jste ryzí obchodník“, dobíráme si ho. „Jakýpak obchodník, já už jsem starý. A nedali byste si zmrzlinový pohár? Normální cena 6,5€, pro Vás za 5€.“ Koukneme na sebe – „tak jo“. Tasíme dvacku a jdeme s ním k jeho domu. Předpokládáme, že tam má restauraci. Nemá. Zmizí v domě, zavelí manželce a za pár minut už nám podává slíbené poháry. „Prázdné poháry mi nechte na sloupku u plotu. S pánem bohem“.
Usedáme do kajaků a vyrážíme na sever, podél břehů ostrova Poel. Kdybychom tuto trasu jeli dopoledne, čelili bychom protivětru. Ale nyní odpoledne se vítr přesně v souladu s předpovědí utišil a jede nám to jak po másle.
V Timmendorfu na psí pláži pácháme krátký výsadek, abychom nasáli atmosféru tohoto letoviska s malebným majákem. Všude se tu promenádují bikiny a bermudy s bratwurstem. Tak zase nasedáme a pokračujeme podél bělostných přelidněných pláží dál na východ. Po pár kilometrech nacházíme ideální místo pro dnešní nocleh – liduprázdnou pláž pod útesem, kolem je i dost dříví na táborák, mělké teplé moře na koupání…
Sedíme na písku dlouho do noci a sledujeme, jak se slunce za horizontem nenápadně sune ze západu na východ.
Je neděle. Dle předpovědi by dnes mělo trošku víc fouknout. Je to závěrečný den, takže se těšíme na zlatý hřeb programu. Vítr během dne sílí a vlny se úměrně zvedají, ale nejsou vyšší než nějakých půl metru. I tak na hladině rozehrávají divadlo, na kterém si můžeme dobře pohrát. Abychom si vln pořádně užili, trasu si záměrně trošku prodlužujeme jízdou podél severních břehů ostrova Kieler Ort. Pak už se ale stáčíme vpravo, promneme se mělkou úžinou do zálivu Salzhoff, po němž (opět po větru a po krásných pravidelných vlnách) příjíždíme do Reriku – cíle naší červnové miniOdyssey. Čeká nás tu Vlastík s obytňákem a psiskem.
Balíme, nakládáme. Je vedro k padnutí. Jedeme domů. Tam je chladněji 🙂
Zapsal Petr Smítka
Záznam trasy
Obrázky z akce
- autor Petr Smítka – Panasonic
- autor Petr Smítka – BlackView
- autor Martin Franc
- autor Dáša a Vlastík Březinovi
- autor Karel Martínek
Video z akce (autor Petr Smítka)
