Frankfurt je unikátní město ležící na březích řeky Mohan (Main). Ve středověku byl tento franský brod (volný překlad názvu Frankfurt) nějakou dobu korunovačním městem Svaté říše římské, začátkem 20. století se stal svou rozlohou největším městem Německa a po 2.světové válce byl jedním ze 2 adeptů na hlavní město Západního Německa (nakonec vyhrál „vesnický“ Bonn).
A měl ještě jeden unikát – dokázal si až do 20.století jako jediné německé velkoměsto udržet téměř čistě středověký charakter s hrázděnými baráčky a křivolakými uličkami. Spojeneckým masívním bombardováním v roce 1944 byl však tento unikát vygumován, ze středověku nezbylo kromě torza katerdály vůbec nic. Dnes se návštěvníci opět mohou procházet starobylým historickým jádrem, domy však ve skutečnosti nejsou starší než nějakých 50 let. A hned za nimi se jako fata-morgana vzpínají do nebes prosklené mrakodrapy bankovní čtvrti, která má přezdívku Mainhattan.
Frankfurt je městem nejen finančnictví a obchodu, ale také kultury a sportu. Prakticky každý den se zde pořádá nějaký „fest“. A tak se v nekonečné termínovce akcí objevil ke dni 11.05.2019 vodácký závod – 13.ročník Main-Metropolitan-Cup – 15-km závod centrem Frankfurtu.
O závodě se dozvídám od kamaráda Rainera. Ten mi dává na zvážení, zda startovat na mém relativně stabilním seakajaku Stellar SR18 (šířka 51 cm) anebo na sakra rychlém, lehkém, ale také vratkém fešákovi SurfSki Stellar SEA (šířka 41 cm). Vodní hladina Mohanu bývá často díky čilé lodní dopravě silně zvlněná a foukne-li do toho ještě vítr, je to docela masakr. V den závodu leje, ale je bezvětří, lodní provoz minimální. Rozhoduji se pro vratkou a rychlou SurfSki.
Zazní výstřel, je odstartováno. V ten moment začíná foukat severák a nevěřícně pozoruji, jak se z obou směrů ze zatáčky vynořují nákladní i osobní obří lodě. Hm, bude veselo. První 2 km po startu se ještě peru se nečitelnou spletí všesměrných vln, pak se již konečně na ten chaos adaptuji a začínám za pádlo víc tahat. Postupně se probíjím startovním polem vpřed až do rovnovážné polohy, kdy se kajakářům za sebou vzdaluji a kajakáři přede mnou se zase vzdalují mě. Na otevřených pláních za městem se do mě vítr opírá z boku, pekelně se soustředím, aby mě to nevytáhlo z lodi. Za otočkou se mi pro změnu do hrudi zase opírá silný protivítr, přesto se mi i v protivětru daří udržet rychlost nad 10 km/h. Následuje ještě jedno kolo se stejnými kulisami, jen s větší únavou. Nějaké 2 km před cílem mě začíná předjíždět velká výletní loď. Slyším, jak se její vlna za mnou tříští o svislé břehy. V té tříšti fakt nechci být a to mě hecuje k maximálnímu výkonu. No, loď je rychlejší a neúprosně mě dohání její snad metrová přepadající kýlová vlna. Snažím se na vlnu nasednout, ale je příliš rychlá a příliš strmá, nedávám to. Osedlávám si až druhou, méně agresívní vlnu. Je to parádní jízda, moje rychlost se i přes protivítr zvyšuje takřka na 13 km/h. Vydržím to nějakých 500 m. Pak mi tělo signalizuje, že pokračováním v této intenzitě něco někde povolí. Tak zvolňuji a dál jedu „za své“ až do závěrečného finiše….
Závod byl prima, závodění uprostřed tepajícího velkoměsta člověk nezažije každý den.
Setrvalý déšť evidentně nikoho nezajímal, místní početnou kolonii kachen s káčatami už vůbec ne.
Adrenalin tekl proudem – o zábavu na trati se postaral vítr a čilá lodní doprava, surfování na vlně od parníku byla výzva.
Nakonec i to 4.místo v kategorii SurfSki nebylo špatné.
A tak vyplavený endorfin v cíli považuji zasloužený.
Zapsal a zažil Petr Smítka
