Tanvaldská řeka Kamenice patří mezi vodácké skvosty, je to jedna z nejobtížnějších řek u nás.
Pokud má vodu.
A tu mívá při jarních oblevách, které bývají v poslední době často uprostřed zimy anebo po silnějších deštích.
Anebo při plánovaném vypouštění přehrady Josefův Důl. Což bývá jednou v roce, a to vždy v polovině dubna.
Aby si obyčejný smrtelník Tanvaldskou Kamenici užil, musí na tom být technicky hodně dobře, fyzicky taky, vybavením rovněž a je dobré mít trošku posunutej práh pudu sebezáchovy 🙂.
V sobotu 20.04.24 se na Kamenici konalo několik závodů ve sjezdu a tak byl v korytě zajištěn stabilní průtok 12 m3/s. Organizátorovi závodů patří velký dík, že nezapomněl na nezávodící hobíky a vytvořil pro ně časové sloty, ve kterých se mohli vydat na řeku, aniž by jakkoli překáželi závodníkům.
Chomutovští vodáci u takého akce pochopitelně nemohli chybět.
Vyrážíme z Chomutova v sobotu časně ráno v 6 hod. Na víkend docela brzy, ale na mrzení není prostor, těšíme se na divokou vodu.
Kolem 9 hod. dorážíme na start sjezdu v Haraticích u obce Plavy. Dobrý muž zažene psy a my můžeme nastoupit na vodu v areálu místní elektrárničky.
V řece teče stabilní průtok 12 m3/s. Dalo by se říct, že je to takové dolní optimum. Při nižších průtocích se to jet také dá, ale kličkovaná mezi šutry je citelně náročnější.
Krátké rozpádlování na rychle tekoucí vodě, pak přichází Držkovská peřej. Kousek za ní se řeka naposledy zklidní a roztáhne do pohody v místě zvaném sugestivně „U pomníčku“ a pak už to jede. Peřej „Prádelna“ s četnými proskoky a zpěněnými pasážemi, zakončená balvanem uprostřed řeky. Dá se objet z obou stran.
Následuje zprvu mírná rovinka, která se zanedlouho začne pěnit a hučet, koryto je čím dál více zabalvaněné a blokované skalními útvary.
Pak přichází čas probublat si Navarovskou soutěsku, zákeřnou holku, která to nedá každému 🙂
Za soutěskou následuje zpěněná peřej s hodně chlupatým a cákavým průjezdem, zakončená traverzem na opačný břeh a přírodním stupněm. Zanedlouho míjíme dramatické pilíře strženého starého Navarovského mostu a pokračujeme přes peřej „Esíčko“ k záludnému kataraktu „Tobogán“.
Za ním následuje prakticky až do vzdutí zabalvaněná krásná peřej, kde se v minulosti pořádali závody ve slalomu.
Navarovský jez přenášíme. Skákat do kamenů (když se nepovede správně odraz na horní hraně) nám připadá zbytečné.
Pak kousek po sobě následují jezy v Jesenném. Ty si sklouznem, resp. skočíme, jsou bezpečné.
Pokračujeme korytem „dolní“ Kamenice, překonáváme horní a dolní bývalou slalomovou trať (Žába a Vošmenda) a za chvíli již přijíždíme do Spálova, kde se Kamenice vlévá do Jizery. Jizera je mocnější tok s daleko větším a širším korytem. Ale dnes jsme ji zastihli v nedbalkách. Neteklo v ní skoro nic, většinu vody pod soutokem přivezla Kamenice 🙂
Vysedáme nad peřejí s hravým názvem „Paraplíčko“.
Krátký odpočinek, Dášin přesladký předobrý zázvorový čaj, Jitčina bábovka…. a vzhůru na druhou jízdu, slot je pro nás otevřen od 12:30 hod.
Užíváme si vracáčky, necháme na sebe cákat v peřejích… i to počasí se vylepšuje a zkouší na nás něco se sluníčkem.
Navarovská soutěska mi letos nějak nechce jít na ruku. Při první jízdě eskymuji, při druhé taky, ale navíc se ještě blbě šprajcnu o podvodní skalku, takže mě Tomáš musí vyprošťovat házečkou. Vše nakonec dobře dopadá, jen šprajdu mám na maděru, rozervanou od skály 🙂
Užili jsme si to. Až se příště Kamenice probudí, budeme chtít být při tom.
Zažil a zapsal Petr Smítka
