Natěšeni na křišťálové vody štýrské Salzy jsme vyrazili z loděnice podle plánu v pátek již v 15:30 hod. s vidinou, že do cíle dojedeme hodně před půlnocí. Cesta byla prima, posádka byla free, navigace (dle níž jsme jeli) taky, počasí přálo, zkrátka na obzoru žádný problém. O to bylo větší překvapení, když ještě hodinu po půlnoci navigace ukazovala hodinu jízdy do cílového kempu. A ještě větší překvapení bylo, že se právě v tomto čase porouchala poloosa a auto stanulo nepojízdné. „Záchranná“ akce proběhla vcelku rychle – Stankáč vzal do svého vozu první část posádky, Petr Smítka druhou. Do kempu jsme dorazili nad ránem ve 02:30 hod ráno – respekt, to je zatím nepřekonaný rekord. Že se při stavění stanů roztrhlo nebe a chrstlo na nás krutý lijavec, patřilo k bontonu, kterým se Salza s příchozími vítá vcelku běžně 🙂
Sobota a neděle proběhly po vodácké stránce naprosto skvěle, počasí přálo, vody bylo dost, eskymáci rolovali a všichni si vodu náramně užívali. Jízdu si někteří nebojsové zpestřili skokem z můstku u WasserLochu, někdo ve vestě, někdo v kajaku. Nechyběla ani tradiční zastávka u bublajícícho válečku v Palfauské soutěsce s najížděním a vyskakováním do oblak…
V neděli ráno přijel Arnošt s náhradním autem, takže nikomu nehrozilo, že by zůstal (nedej bůh) v pohádkovém světě kolem Salzy zakletý navždy.
Cesta zpět domů nesla určité prvky dramatu, když při cestě praskla pneumatika u přívěsu. Rezerva na počet šroubků sice pasovala, jen rozměr byl kapku jiný, takže se přívěs po nasazení rezervy až do Chomutova tázavě nakláněl na jednu stranu. A pokud jde o porouchané a odstavené auto, Frigo to risknul a po cestě domů do něj přestoupil a opatrnou jízdou s nezatíženým autem do Chomutova zdárně dojel.
Petr Smítka
