Česko a v jeho stopách celá Evropa se přiškrcuje proticovidními restrikcemi, dny se zkracují, teploty klesají, podzim jak vyšitý. Jenže já se s létem a pádlováním v teplých vodách ještě loučit nechci. Nezbývá, než se vydat na jih, nejpříhodněji vychází chorvatský Jadran. Obdobně uvažují další 3 kajakáři, ale týmová dohoda nedopadne a tak v úterý hodím na auto svou Boru, do auta spacák s „hydrem“ a odjíždím sám. Ve středu po půlnoci přijíždím k přístavu Brestova a na 5 hodin mizím v bezedném spánku.
Středa: Hejahej!
Probouzím se za úsvitu, rychle se vysoukám ze spacáku, přejíždím autem na trajekt a po krátkém přejezdu se za rozbřesku vyloďuji na ostrově Cres. Panoramatickou silničkou jej přejíždím jižním směrem do Osoru, kde je již z antických dob prokopán průplav, dělící Cres od ostrova Lošinj. V malé chráněné plážičce u přístavu přesunuji sakypaky z auta do seakajaku. V plánu mám obeplout centrální část ostrova Lošinj, průplavem v Privlace se ze západního pobřeží dostat na východní a podél něj přijet za 2 dny zpět do výchozího místa v Osoru. Ale je to jen plán, vody a jídla beru na více dní. Jeden nikdy neví…
Konečně vyrážím. Příliv utichá a s ním i proud v osorském průplavu, ráno jím protékala regulérní řeka. Fouká od severozápadu a já vyrážím na severozápad, tedy do protivětru. Opouštím osorskou zátoku a mířím přes volné moře k ostrovu Unije. Nade mnou v jednu chvíli krouží a pokřikuje dvojice racků. Za okamžik chápu, že to není na mě – nějakých 20 m vedle mě se „vaří“ voda a zahlédnu delfíní ploutev. Na moři člověk nikdy není sám 🙂
Zatím fouká jen mírně, ale dle předpovědi odpoledne vítr přitvrdí. Proto spěchám, aby mě silnější poryvy zastihly, až když se stočím po větru. Ale ještě před dosažením ostrova, tedy po nějakých 12 km, už fouká docela dost. O divoké pobřeží ostrova se rozbíjí příboj, vlny se dmou výš a výš, větrné vlny běží šikmo zprava, odražené od útesů šikmo zleva, na nejzažším místě už to je docela chaos, lítám 2 m nahoru a dolů, zleva doprava….
Konečně míjím skalnatý ostroh a stáčím příď k jihovýchodu, po větru, po vlnách. Zpočátku jsou ještě vlny příliš zběsilé a rychlé, na nějaké velké klouzání s naloženým seakajakem se moc nechytám. Klasický downwind si užívám až ve druhé půlce pobřeží Unije a pak na přejezdu k jižně položenému ostrovu Velje Srakanje. Usínám na betonovém plácku u mola na skoro liduprázdném ostrově, chráněn před větrem opuštěným člunem…. V rukách mám 31 km.
Čtvrtek: Hojahoj!
Ráno se probouzím s nepravděpodobným pocitem, že se za mnou prochází snad celý Václavák a venčí své bílé Bely. Až když si promnu oči, shledávám, že se kolem mě nerušeně pase a cupká stádo místních ovcí. Po místní betonce vyrážím za nedaleký horizont na průzkum nedaleké vísky. Většina baráčků je opuštěná a zchátralá. Výjimkou je jen středověký kostelík s moderní satelitní parabolou a pár vymazlených vilek, patřících nejspíš místním ovčím bačům. Na ostrově není žádná silnice, jen 300 m betonovka od přístavu k vísce. Přesto před jedním domkem parkuje auťák s klíčky odloženými důvěřivě na sedačce.
U jednoho z okrajových baráčků je rozvěšena potápěčská výstroj. Bydlí tu slovinští manželé a tráví ve své kúče poklidnou měsíční dovolenou. Bývali prý za mlada šampióni v jachtingu. Chvíli klábosíme a přiťukáváme si na dobrý život štamprlí domácí rakie.
Vracím se do přístavu a vyrážím na moře. Vítr je oproti včerejšku o něco mírnější, takže žádné praní se živly jako včera. Prakticky cely den si užívám downwind s výjimkou několika úseků, kdy se placatím podél pobřeží a nabírám síly na další štaci. S větrem v zádech nakonec doklouzávám až k ostrovu Sv.Petar, od východu jej obkroužím a zatábořím kousek od jižního cípku sousedního ostrova Ilovik. Cekem zase cca 30 km jako včera.
Před soumrakem ze zvědavosti pralesem bez cest vyskáču po šutrech na hřeben (cca 60 m nad mořem), abych se rozhlédl po kraji, za soumraku nacházím značenou stezku a po ní se za tmy vracím zpět k mé pláži.
Pátek: Hojahej!
Ráno se probouzím téměř durch od vydatné rosy. Pláž je orientována k východu a já se těším na okamžik, kdy mě zasáhnou první paprsky slunce a prosuší mě. Jenže slunce vychází překvapivě z druhé strany…. To mi rozum nebere, ale když se pořádně zadívám na mapu, shledávám, že jsem sice na východním pobřeží, ale má pláž je orientována na sever. Slunce tu nikdy svítit nebude 😔 Nezbývá, než mokré sakypaky odnosit na nedaleký osluněný skalnatý výběžek.
Dnes vane jen mírný větřík, ideální počasí pro příbřežní toulky.
Objíždím kolem dokola celý Ilovik, cca 13 km, pak se poflakuji kolem ostrůvku Velke a Male Orjule a před soumrakem přistávám k přespání na východním pobřeží Maleho Lošinje na pláži Javorna, tentokrát ale fakt s východní expozicí.
Dnes to byla prima potulka. Celkem 29 km.
Sobota: Hejahou!
Takhle mokrou noc jsem snad ještě nezažil. Rosa na mě přímo pršela snad celou noc.
Těším se na ranní satisfakci, kdy spacák, karimatku i oblečení lehce ždímnu a následně pěkně prosuším na slunci.
No, opět zůstává jen u těšení. Moje pláž je sice natočena k východu, ale na podzim slunce vychází přece na jihovýchodě ..🤔
Tak opět sbírám své mokré sakypaky a odnáším je na prosušení na protilehlý svah zátoky. Vysušeno je za hodinku😊
A pak rychle zabalit a na vodu.
Nejdřív se pár km vracím podél pobřeží jižním směrem prozkoumat zátoky, na které mi včera nezbyl čas. Pěkné, ale jejich expozice žádná sláva, takže pokud bych si pro nocleh vybral některou z nich, s ranním sušením bych si také moc nepomohl.
Při potulce podél pobřeží zajíždím do malebného a tak trochu ospale hodobóžového přístávku Veli Lošinj, dokonce i vylézám na nábřeží optat se v místním kiosku na kalendář. Slečna ospale odvětí, že nemá. No, a je to.
Z ospalého rozpoložení mě záhy vyvádějí sklobetonová hotelová monstra hned v sousední zátoce.
Na 15.km přijíždím k Privlace, kde je nenápadný, ale důležitý úzký průplávek mezi východním a západním pobřežím (ten druhý je v Osoru, kde parkuji s autem).
Před Privlakou mi přestává fungovat kamera. Vytahuji kajak na malou plážičku a pokouším se ji zprovoznit. Marně.
Odněkud sem přicupitá distingovaný postarší pán v saku. Když se po něm ohlédnu za okamžik, už je v plavkách natažený na svém ručníčku a opaluje se 🥳
Průplav Privlaku si samozřejmě nemohu neprojet. A když už se proplavím na západní pobřeží Lošinje, dopádluji se podívat do nedalekého přístavního městečka Mali Lošinj. Ten je paradoxně daleko větší než Veli Lošinj, ale hodobóžové ospale povětří tu panuje taky.
Vracím se průplavem zpět na východní pobřeží a metelím k severu. Na 20.km začínám uvažovat, kde dnes složím hlavu. Kdekoli, ale dnes už tedy fakt s expozicí na jihovýchod. Rozhoduji se pro jihovýchodní výběžek ostrova Cres se zátokou Lučica, vzdálený cca 10 km přes volné moře. Snad to do soumraku stihnu. Zvedá se vítr a vlny. Nejdřív nepříjemně z boku, ale pak se živly srovnají takřka do mého směru. Pookřávám, klouzání po vlnách jízdu citelně urychluje a za necelou hodinku zastavuji uprostřed poklidné, modré a liduprázdné zátoky s opuštěnou venkovní restaurací se zastřešenou terasou. Ta se stává mým dnešním nocležištěm. Vyhlídky na prima nocování jsou výborné – pod střechou budu mimo dosah rosného mokrého ataku a navíc se zítra probudím do slunce. 😁
Neděle: Hejahej!
Sucho na mém rosa-free plácku bylo po předchozích zkušenostech příjemnou změnou. Ale představa servisu ranních paprsků do spacáku opět nevychází. Nikdy bych nevěřil, že jedna mohutná borovice tak dokonale a na dlouho může slunce zastínit. Ale trvám na realizaci svých představ a trpělivě čekám, až se slunce s borovicí nějak dohodnou. Budiž, úderem deváté se můj bivak topí ve sluneční září. Mohu vyrazit 🙂
V plánu mám dojet podél jižního pobřeží ostrova Cres do Osoru k autu, naložit do kajaku nové zásoby vody a jídla a pak pokračovat dalších 10 km podél západního pobřeží Cresu s tím, že nazítří dojedu až k Modré jeskyni a následně se vrátím zpět do Osoru. Na každý den cca 30 km.
Vyrážím. Hned za prvním skalnatým mysem objevuji parádní jeskyňový portál. Kamera opět vypovídá službu, ale to mě náladu nemůže pokazit (do pr.ele) 😁.
Pokračuji na západ, ze zvědavosti i pro zábavu kopíruji pobřežní linii a nenechávám ani tu sebehlubší zátoku bez povšimnutí.
Kilometry tak vesele naskakují, ale je mi to jedno.
Přijíždím k místu, kde se za hradbou nízkých skalisek schovává jezírko, vzápětí nacházím i uzounký propojující koridor. Voda jím v tuto chvíli proudí směrem do more, protože je odliv. Šířka koryta je tak akorát na můj kajak, hloubka taky. Tak se do jezírka vemnu – je mělké a teplé. Chvíli se tu pr.elím, ale pak radši spěchám ven na moře, aby nedošlo ke srovnání hladin a já tu nezůstal uvězněn.
Citelně se ochlazuje, od jihu se do éteru přikrádá vlezlé mlhavo, slunce jakoby vyhaslo.
Tu a tam míjím zátoku, v níž kdosi zbudoval ochrannou zeď pro bezpečné kotvení člunu a u ní malý zděný přístřešek. Pobřeží je liduprázdné, při tomto počasí tak trochu smutné. Ale chmury rychle mizí, když na mě z příbřežní makchie vykoukne místní ostrovní srnka. Přestává žvýkat a nevěřícně na mě zírá. Pak pomalými pohyby za sebou zase makchii zavírá a mizí.
V mlhavé dálce přede mnou vidím dominantní konturu kostelní věže v Osoru. Z mlhy se začíná vyklubávat i přibližující se protější břeh osorské úžiny, který jen na rozdíl od mého břehu evidentně členitější a zajímavější. Je čas změnit lokál – a tak přejíždím k protějšímu břehu, i když si vědomě zajedu nějakých 8 km. Ale to se na toulkách smí 😁.
Placatím se podél vesniček, kostelíků a plážiček, až před sebou uvidím (dneska už podruhé) majestátní věž osorské baziliky. Tam je můj cíl.
Mam pro dnešek „natočeno“ 30 km. Původní plán házím za hlavu, nový nemám. A ani se do plánování nijak nenutím. Nestranně pozoruji, jak přistávám u břehu, spontánně vykládám věci z kajaku do auta a kajak navazuji na střechu. Nevím, odkud a kam zítra na kajaku pojedu, ale zcela určitě vím, že pojedu na lehko, že dnes budu spát v autě a že se teď někam půjdu najíst něčeho teplého.😔
Ze čtyř osorských restaurací volím konobu Bonifačič. A rozhoduji se dobře. Vstup přes voňavou zahrádku, v lokále plápolající krb, usměvavý číšník a já. Jasná volba jako za starých časů: ožujsko, riblja juha, ligne na žaru, pannacotta…
S číšníkem se krátce dávám do hovoru, moje pouť ho fascinuje. Je místní a dává mi zajímavé tipy – ostrov Susak s písčitými plážemi, kam turismus ještě nedorazil, ostrůvek Trstenik s námořnickou útulnou a přemnoženými zajíci, písečné pláže v zátoce Meli anebo Modrou jeskyni na Cresu, kam jsem měl původně namířeno.
Rozhodnu se až zítra, času dost 😊
Pondělí: Hopsahejsa!
Probouzím se v kufru svého kombíku, do očí se mi KONEČNĚ dere ranní slunce a já mám čas. Plán na dnešek uzrál, vypravím se přes moře na ostrov Susak. Čirý vzduch svěžího rána se však pomalu začíná kalit mlhavou masou od jihu stejně jako včera. Za mlhy se mi na volné moře nechce. Ale nač stahovat kalhoty…, jedu najít vhodnou zátoku na západním pobřeží Lošinje a uvidíme. Po průjezdu několika těžce průjezdných cest, které k moři nevedou, nacházím parádní místo v zátoce Kandia. A čekají mě tu samé dobré zprávy – parkování auta v pohodě, nástup na vodu v pohodě a počasí – v pohodě.
Po 3 km pádlování vyjíždím ze zátoky na volné moře. Trošku mlhavo je, ale viditelnost akceptovatelná. Jen ten 10 km vzdálený ostrov Susak nějak na obzoru nemohu najít. Však on se z mlhy dřív nebo později vynoří. Na 8. kilometru ho však pořád nevidím. Kontroluji azimut, jo, od trasy jsem se odchýlil, ale jen o pár stupňů, už bych ho měl přece vidět. A pak si ho všimnu – je vedle mě, akorát že jsem si ho spletl s ostrovem Velje Srakanje. Po 2 km přijíždím na dosah skalnatého výběžku ostrova. Snažím se ze všech sil najít na tom ostrově něco výjimečného. Příbřežní bílá ostrá skaliska jsou stejná jako všude jinde na Jadranu. Voda blankytně modrá jako všude jinde na Jadranu. Nikde nikdo – jako všude jinde touto dobou na Jadranu 😊. Jen ty hnědožluté sprašové muldy porostlé vysokou trávou jsou jiné. Objíždím ostrov kolem dokola. Dělá to nějakých 12 km. Opěvované písečné pláže nakonec nacházím jen u přístavního městečka Susak, které je také jediným obydleným místem ostrova. Písečnou mělčinou se doplácávám až k molu.
Na lavičku akorát znaveně usedá chlapík v reflexní vestě. Vypadá to, že bude rozjímat a meditovat. Vytahuje mobil…
Nechávám kajak na písku u mola a odcházím na kopec do starobylého centra obce s kostelní věží. Ani se nepřevlékám, vyšlapuji si ve vestě a šprajdě a nechávám za sebou loužičky jako vodník. Občas na cestě někoho potkám, nikdo se ničemu nediví. Na kopci se tak trochu bezradně mísí středověk s modernou – uzounké klikaté chodníčky, tu dlážděné, tu betonové, tu hliněné, starobylé stavby a mezi nimi přilepená „náplava“ se satelitem, plastovými okny a dveřmi, v kostele parádní starobylé barevné vitráže a pod nimi HiFi aparatura a kukaň s mixážním pultem za kouřovým sklem…. Je to tu taková podivná směska a mám z ní smíšené pocity. Ale výhled na přístav je odtud báječný. A kočky jsou tu všechny stejně rezavé, asi jak se tu množí v omezeném kruhu.
S odpoledním sluncem v zádech a větrem z levoboku jedu zpět. Na cestě nejsem sám. Doprovází mě racek – solitér. Sedí si na hladině a čeká, až k němu dojedu, pak poodletí nějakých 300 m v mém směru a čeká zas. Zpočátku startuje už nějakých 50 m předem, po několikátém vzlétnutí už na nějaký instinkt kašle a zůstává sedět na hladině, i když ho míjím ve vzdálenosti několika málo metrů. Kámoš.
Při západu slunce už jsem v suchu, kajak na střeše, tortilla se sýrem v puse a ujíždím na trajekt. Mám před sebou bezmála 1000 km asfaltu, ale to nevadí, bylo to prima.
Zažil a zapsal Petr Smítka
