Oslavné tendence posledního dubnového dne mají své kořeny v prastarém keltském svátku Beltain, kdy byly zapalovány ohně jako symbol síly, energie, života a Slunce. Prostě se lidé v tu noc radovali a doufali v dobré zítřky.
V ranném středověku se této noci začalo říkat Filipojakubská, protože dle křesťanského kalendáře míval na 1. května svátek Filip a Jakub. Tiší mniši nemohli zkousnout, že v tak zbožný den lidé křepčí kolem ohňů a tak kolem sebe začali rozsévat panický strach z čarodějnic, jejichž negativní síla měla kulminovat právě této noci. A byli úspěšní, bohužel. Ani vysoce vzdělaní lidé o čarodějných silách nepochybovali a obzvláště o Filipojakubské noci uklízeli, pálili smetí, zapalovali ohně či práskali bičem. V dalších staletích to postupně vygradovalo až do šílených čarodějnických procesů, kterým až koncem 18. století udělala přítrž Marie Terezie.
V dnešní době už se to všechno pěkně popasovalo a vše je v pořádku. Filip s Jakubem dostali padáka a na Prvního máje již od konce 19. století slavíme Svátek práce. A temný 30. duben byl prosvětlen svátkem dobroděje Blahoslava.
A tak jako většina Evropanů, i my jsme zasedli k táboráku, provedli jsme kremaci textilní krásky, s chutí pochroupali karbonové špekáčky a pěkně si popovídali a pozpívali. V klidu, radosti a míru. Jako kdysi naši dávní keltští předkové 😀
