Na víkend je hlášená předpověď počasí s dešťovými přeháňkami, tak řešíme s Romanem, že bychom vyjeli na vodu, když už na skály bude vlhko. Navrhuji slalomový kanál v Tróji, ale Trkáč namítá, že letos kromě Kamenice ještě nikde nebyl a tím pádem mu připadá trojský kanál na rozjetí dost těžký. Zkouším tedy Veltrusy, zde se ale konají závody ve slalomu. Takže kam pojedeme? Záhy přichází odpověď – pouštějí Trnávku pro veřejnost – a to je výzva. Jak se říká, odříkaného největší krajíc. Tak jo, jedeme!
O Trnávce jsme doposud pouze slyšeli, ale nikdo z nás ji nejel a ani neviděl. Volám tedy Tomášovi o plánované akci, ten souhlasí, že pojede s námi (protože má teď spoustu volného času, jelikož maturita v září, maturita s jistotou). Když jede Tomáš, tak jedou i Petr St. s Jirkou. Volám ještě Dáše, ale ta mi odpovídá, že by stejně chodila jen po břehu, tak nejede.
V pátek navážeme lodě a v sobotu v 7 hodin ráno vyrážíme směr Želiv. V Praze přistoupí Roman a cestou živě probíráme, zda jsme se trochu nepřecenili, když v popisech kanálu na Trnávce je několikrát zmiňováno, že se jedná o nejtěžší umělý slalomový kanál na světě.
V 9:40, po malém bloudění v okolí obce Želiv, přijíždíme konečně ke kanálu a vidíme ho v plné kráse ještě bez vody. Tak si ho jdeme ještě prohlédnou za sucha. Při pohledu do prázdného kanálu, ale hlavně na jeho délku 700 m a převýšení 11 m se nám trošku stáhnou půlky.
A už jede voda. Půlky se ještě trochu více svírají a při zírání na poslední skok jenom nevěřícně kroutíme hlavou.
Ale když už jsme tady, tak to alespoň zkusíme, ne?
DO GUMY !!!
Po krátké poradě se rozhodujeme, že první jízdu pojedeme pouze rovně, na jistotu. I Tomáš s touto variantou souhlasí, a to je co říct. První jízda proběhla v pořádku i když jsem v nájezdu do prvních balíků musel několikrát mohutně vylehnou na pádlo. Dolu to opravdu jede hodně z kopce.
Druhá jízda. Jsme si už trošku jistější…. a ejhle, najíždím trošku šikmo do válce rotujícího přes celý kanál a to milému válci stačí k tomu, že si mě pěkně zezadu přitáhne a už mě drží. Tak si tam tak necelou minutu surfuji sem a tam a zkouším vyjet. Bez jakéhokoliv úspěchu. A očekávám, kdy přijede nějaká gumovka a sešrotuje mě. Naštěstí rafty nejezdí. Nakonec to musím vyřešit eskymákem a nechat se vytáhnout spodem za pádlo.
Chlapci se pouze smáli, co že tam tak dlouho dělám. Ale i na ně došlo.
Na posledním skoku Tomáše balík vtáhuje pozadu do krásné svíčky , ale šprajda nevydržela pnutí a šup – první plavec je na světě. A zrovna Tomáš, fakt mě to hodně „mrzí“.
Podobně osud stíhá i Petra, ale ten se raději vykope z lodi sám. Upřímně, kdyby vydržel ještě chvíli, nejspíš by v pohodě vyeskymoval, ale bohužel vyměknul.
V podobném duchu jezdíme celé dopoledne, z lodi se již nikomu nechce, ale o eskymáky rozhodně nouze není. Při vynášce lodí a pozorování provozu v kanálu je často vidět i nějaké plavce, což na takto těžké vodě není problém. Naše sebevědomí ale sráží pár „bohů“ na paddleboardech. My tam bojujeme o život na kajacích a oni to sjedou na paddleboardu? Dělaj si srandu?
Ve 12 hodin na 2 hodiny vypínají vodu a jsme hodně rádi, že si alespoň chvilku odpočinem. Přitom ráno jsme se docela divili, proč dělají tak dlouhou pauzu.
Tak zajdeme na polévku – tedy to si bláhově myslíme. Restaurace Na Kocandě praská ve švech a Klášterní restaurace má pro jistotu od 12 do 14 hodin zavřeno z důvodu uzavřené společnosti. No co, suchá tvarohová buchta je také dobrá.
A již se blíží 14. hodina a zazní povel DO GUMY. Mladým se moc nechce do mokrých věcí, ale co se dá dělat. Petr si při nasedání dává tak veliký pozor, aby se nenamočil, že se při natahování šprajdy „cvakne“ hned u břehu – další plavba.
V 15:30 hod. všichni společně usuzujeme, že už toho máme dost. Za celý den jsme trať sjeli 8x, několikrát vynesli a několikrát vyjeli původním korytem ke startu. Suma sumárum – celkem tedy sjeto na obtížné divoké vodě 5,6 km, po voleji asi 2,8 km.
Za drobného deště se převlékáme a po navázání lodí vyrážíme domů, do Prahy, do Podolí, do pr… , do Chomutova. Cestou slyšíme v rádiu, že u nájezdu na D1 je nějaký problém (to je ale překvapující), a tak po místních dezolátních okreskách kodrcáme až na další dálniční nájezd. Vlídný slunečný den necháváme na Trnávce, před námi se kupí hrozivě vyhlížející bariéra černých mraků, pak se setmí a vjíždíme do prudkého deště. Teplota záhy rapidně klesá z původních 12 °C na 3 °C a na pražském okruhu se k dešti přidává i sníh. Jaro, vítej.
Závěr: 2 plavby, mnoho eskymáků, několik vtahování zpět do válců, ale jinak to bylo super.
Škoda, že se voda pouští tak málo, protože je to všechno pitná voda. Kdyby to bylo častěji, tak by v Praze neměli vodu na mytí pivních půllitrů, a to by bylo také špatné.
Zaznamenal Stankáč
Video z akce (autor Roman Trnka)
