Ve čtvrtek ráno navazuji svou Boru na střechu a vyrážím k Severnímu moři. „Východní Němci“ mu říkají Ostsee :-). V sobotu se zde bude konat již 8.ročník závodu v mořském pádlování OstseeCup a zároveň 3.Mistrovství ČR v SurfSki. Vyrážím proto o pár dní dříve, abych nechal svému tělu přivyknout na neklidnou mořskou hladinu. Je horko. Rychlá koupel v Kamenčáku a mažu na chladnější sever. No, tak ne, cestou na sever ručička teploměru kupodivu stoupá až na 35 stupňů. To jsou věci.
K mořskému pobřeží přijíždím kolem 18.hod. Vítr v těchto dnech vane od východu, mám v plánu dát si ještě dnes 20 km z Warnemünde do Kühlungsbornu. Nefouká moc, nějakých 20 km/hod., ale na generování vln to stačí. Do lodi usedám s předsevzetím, že se jen tak pohodově povezu, pěkně bez síly, na pohodu. Dynamice vln však záhy neodolám, rozjíždím se po hřebíncích a užívám si rychlé jízdy z kopce a šumění vody od přídě. Po hodině skotačení zjišťuji, že mám snad na každém prstu puchýř. A to jsem teprve lehce za polovinou naplánované trasy. Nasazuji cyklistické rukavice, ale trochu mi na pádle prokluzují, musím pádlo pevněji svírat. O bolavé slovo se hlásí šlachy na zápěstí. Pravidelně chladím ruce v teplém moři a po necelých 2 hod. pádlování vysedám při západu slunce na pláži u přístavu v Kühlungsbornu. Kajak zanechávám mezi lodními přívěsy, nasedám na kolo a po cyklostezce jedu zpět do Warnemünde. Posledních pár km jedu již za tmy, kdy cyklostezka navíc vede hustou příbřežní buření a registruji před sebou dokonalou tmu. Jedu spíš pohmatem. Je otázkou času, kdy do něčeho napálím. Tím něčím je malý pařízek uprostřed prašné stezky. No tak jo, rozsvěcím čelovku a dorážím k autu = své nocležně.
V pátek mám v plánu provést obdobnou logistickou akci jako včera s tím, že kolo si připravím do Reriku, ležícím cca 20 km za Kühlungsbornem s tím, že na kajaku k němu odtud přijedu pěkně po vlnách. No, plán pěkný, ale registruji, že puchýře na prstech ani rozbolavělé šlachy mi signalizují, že to není dobrý nápad. Dnes fouká silnější vítr než včera a na moři se tvoří bílé čepice. Proto jsem přeci tady. Svádím vnitřní boj. Duše trpí, ale vyhrává zdravý rozum – na vodu nepůjdu, zítra závodím, dnes dám bolavým rukám šanci rychle se zregenerovat. V obchodě kupuji kokosový olej a mažu. Sedám na kolo a potuluji se v letní severské výhni po okolí Reriku. Je to pěkné vlídné přímořské letovisko s bílou pláží a neklidným mořem na severní straně pevninské šíje a s poklidnou zátokou a přístavem na její jižní straně. Na konce šíje je přírodní rezervace, kde se údajně vyskytují i tuleni, dostat tam se dá ale jen po vodě, pevninský přístup je blokován plotem. Rerik je prastaré místo s pozůstatky keltského hradiště, v blízkém okolí je hned 5 megalitických staveb – dolmenů – starých až 7tis let.
Je sobota, závodní den. Vítr u Ostsee se obvykle rozfoukává až kolem odpoledne a tomu je přizpůsoben i start závodu. Dle dnešní předpovědi by však naopak měl vítr během dopoledne slábnout a odpoledne se vyvanout úplně. Startuje se proto už po 10.hodině. Vítr pořád vane k východu, start je tedy ve Warnemünde, cíl ve 20 km vzdáleném Kühlungsbornu. Startuje se pohodlně, z vody, žádný běh z pláže a naskakování do lodi mezi vlnami. Závodní pole se na pomyslné startovní čáře formuje, čeká se na startérův signál. Signál nepřichází, startovní pole se přesto pomalu dává do pohybu. Jeden zabere, druhý dorovnává, třetí si to hlídá… A už se to roztáčí. Všude voda, gejzíry vody z rotujících pádel. Z dáli k nám doznívá startovací signál. Nikdo nezrychluje. Všichni už dávno jedou naplno 🙂 Zpočátku jako obvykle trasa vede na moře kolmo na pláž, po nějakých 2 km se pak podél bójky stáčí a vede na západ podél pobřeží, po větru a po vlnách. Moc nefouká, vlny jsou všude a nikde, musím se plně soustředit, abych rozpoznal správnou vlnovou kaskádu a sklouznul se po ní. Ale jde to. V dálce vidím siluetu cílového prostoru. Zbývají ještě cca 3 km, charakter vln se mění, vlny jsou výraznější, čitelnější, pěkně se po nich klouže. Asi kilometr před cílem si jednu z vln osedlávám. Je silná a s blížícím se břehem ještě nabobtnává a loď zrychluje, i když v zásadě pádluju „na volnoběh“. Poslední stovky metrů rychlost graduje na 20 km/h. V mělčině u pláže čekají „chytači“. Vyskakuji z lodi, „chytači“ ji chytají a přenášejí na břeh, já běžím mělkou vodou k cílové metě, kde mi cílová děva předává pamětní medaili. No, a je to.
Závod Surfski dle očekávání vyhrál místní borec z Rostocku, Gordan Harbrecht, který letos patří ke světové výkonnostní špičce. Na třetím místě se blýsknul český šampión Jakub Adam. V rámci závodu zde letos proběhlo i Mistrovství ČR. Mistrem ČR stal samozřejmě Jakub Adam, druhý Branislav Šrámek, třetí Michael Odvárko. V kategorii Masters zvítězil Zbyněk Laube, druhý Petr Smítka, třetí Adam Mačkal.
Po vyhlášení výsledků a ukončení akce zbývá ještě do konce dne dost času. Vítr se dokonale utišil, jít v tom horku do města se mi nechce, beru si tedy seakajak a jdu se projet. Vodní hladina je sice hladká jako sklo, ale beru si vestu i šprajdu. Jsem snad 200 m od břehu, když od západu do mě drcne krátký větrný poryv. Po chvíli následuje druhý. Napotřetí už to není poryv, ale větrná stěna, která do mě praští a už nepovolí. Vichřice strhává vodní tříšť z hladiny a žene ji s sebou. Během pár okamžiků se začínají zvedat vlny. Písčitá pláž s opalujícími se těly mizí v bílé písečné cloně. Kousek ode mě vidím malý motorový člun, do něhož se snaží z vody nalézt koupající se rodinka naháčů. Rodičům a jednomu dítěti se to daří, druhé dítě smršť strhává po vlnách od zakotveného člunu. Přejíždím k mávajícímu dítěti. Chytá se mě za záď a dopravuji ho do bezpečí člunu. „Danke schön“, slyším od vyděšených rodičů. Odrážím od člunu a mířím šikmo proti větru k pláži. Do pádla mi udeří nečekaný silný poryv. Nemohu mu vzdorovat a převrací mě. Vylehávám na pádlo, ale něco je špatně, namísto abych se listem pádla opřel o vodní hladinu, list se zařezává. V rychlosti registruji, že se mi uvolnila fixace dělené žerdi a pádlo se mi samovolně protočilo. Další větrný poryv mě nekompromisně vytahuje z kajaku, aniž by se převrátil. Letím po větru a dopadám do vln. Když se vynořím, vidím, že přímo na mě letí vzduchem trup mého kajaku. Chytám ho, ale je to takový náraz, že mě to potopí. Vichr loď podebírá a snaží se ji vznést do výše. Vlny mě zatápějí, kajak mě fackuje. Ručkuji tedy podél obvodového lana k zádi kajaku a nechám ho vyvlát po větru jako plachtu. Pak se snažím do kajaku nalézt. Několikrát se mi to podaří, ale než se v něm pořádně usadím, větrný poryv či turbulentní vlna mě znovu sráží do vody. Zkouším tedy nalézt do převrácené lodi a vyeskymovat. V Boře však nemám dořešenou fixaci nohou proti vypadnutí, eskymák se mi nedaří, z lodi vypadávám. Opět vylézám na palubu, abych v klidu zvážil další postup. Nezbývá než chytit kajak za špici a doplavat ke břehu. Pak ale vidím, že ke mně přijíždí kajakář na surfski. Opřu se o trup jeho kajaku a tentokrát již úspěšně nasedám. Krátká chlapácká výměna typu „Poněkud větrno, není-liž pravda?“ a jedu ke břehu. Nohy mě pálí jako od kopřiv, medúzy si mě vychutnaly. Když se zajdu po půl hodině podívat na pláž, po větru ani památky. Jen zpěněné moře a pár zavátých Němců prozrazují, že se tu něco před chvílí dělo 🙂
Zaznamenal Petr Smítka
Oficiální výsledky závodu OstseeCup
Oficiální video
2 zamyšlení nad “8.ročník OstseeCup a MČR v SurfSki 26.07.-29.08.18”
Dobré čtení! Jen Ostsee je Baltské a ne Severní moře (to je opravdu Nordsee).
Svedaci tomu tak rikaji take – Östersjön