Vstávání na sobotní start v 6 h. je první těžkou chvíli dne. Pádlování po zdrži Orlické přehrady je prima, užívám si ranního oparu nad vodou, skrz který slunce prosvítá. 10 km Kamýckou zdrží je pohoda, zato přenášení mi dává zabrat. Představa zbývajících 45 km vzdutím Slapské přehrady je krutá. Na 70. km už nevím, jak sedět, záda bolí jak čert, krize ťuká na okénko. Po další hodině pádlování mě svazující únava opouští, bavím se skákáním po vlnách od člunů. A pak se blíží cíl závodu, kajak sám klouže po vodě rychleji a rychleji. I přes několik technických zastávek jsem dal 106 km za 10:29 hod.-prý rekord trati. Z euforie a pocitu nesmrtelnosti postupně přecházím do stavu naprostého vyčerpání, zaléhám pod borovici a až do večera jsem hodnej tichej kluk. Večer po dojezdu si neumím představit, že bych ještě kdy sedl do kajaku. Ale již druhý den se na mě pádlo i kajak zase přátelsky usmívají, bolest je pryč a já jim opět neodolám…. HáGéčko, díky za kajak. Andělé, díky za pomoc.
Petr
[pe2-gallery album=“http://picasaweb.google.com/data/feed/base/user/113972856604515363965/albumid/6022950241839758465?alt=rss&hl=en_US&kind=photo“ ]
